10. – 17. 6. 2017 (vernisáž: 9. 6. od 18 h)
Veronika Durbáková, Oskar Helcel, Inka Karčáková, Alexandra Mertová, Zheng Minghui, Martin Netočný
autoři ferotypií: Camille Bonneau, Rony Eranezhath, Hanlu Gong, Anna Jarosz a Elena Semeriková, Petronella Karlsson Aslund, Adam Mička, Eleonora Riabkov, Alexander Rossa, Marie Sieberová, Jakub Svoboda, Natálie Ševčíková, Erika Štěpánková, River Young
kurátoři: Václav Janoščík
Dívám se na fotografii. Možná je moje, ale stejně tak může být tvá. Držím ji v ruce, nebo jsem na ni narazil na internetu. Čím víc pozornosti a času jí věnuji, tím víc se mě zmocňuje, vepisuje se do mojí paměti. Pomalu se stává vším; jako bych mohl vystoupit ze sebe sama a dostat se do fotografie, setkat se s ní.
#elusive
Skutečnost není jen teď a tady, napíná se mezi minulostí a budoucností, mezi našimi perspektivami, které ji pronikají a mění. Abychom si tuto skutečnost uvědomili, abychom si ji vůbec dokázali představit, potřebujeme se přenést přes vlastní perspektivu, potřebujeme orientaci a širší pohled na svět kolem nás, v jistém smyslu tak potřebujeme fotografii.
#ontological
Setkání přitom není jen metaforou; nemusí probíhat mezi lidmi. Výstava začíná uměleckými projekty, které se pokouší o setkání s věcmi, obrazy, materiály, či vzpomínkami. Martin Netočný se zajímá právě o spojení antropomorfního a mimolidského, figurálního a přírodního. Fotografie se mu stává výzkumem, či testováním vizuálních a přírodních zkratek, klišé, spojů a setkání s významy, tvary, či přímo symboly.
#nonhuman
Moderním technologiím, nebo například sociálním sítím bývá často připisována schopnost zvýšit mobilitu a rozšířit horizont a dosah naší komunikace. Ale na druhé straně svou rychlostí, všudypřítomností a instantním obsahem často znemožňují vážnější přímý mezilidský kontakt. Oskar Helcel vytvořil funkční Faradayovu klec, zařízení, jehož účelem je odstínit svůj vnitřek od záření, či vlnění. Dílo dává na odiv povrch, aby uzavřelo prostor; soustředí se na povrch, aby skrylo obsah; převrací vnitřek a vnějšek, konektivitu a izolaci prostřednictvím technologie.
#all-too-human
Setkávání je podmíněno právě nejistotou, nebo přesněji napětím, mezi blízkým a neznámým. Setkávání vytváří určitou blízkost, ale je podmíněné i tím, že druhého ještě neznáme. Inka Karčáková pracuje s postavou, která představuje jejího příbuzného, ale zároveň je fiktivní; spojuje snímky z rodinného alba s astrofotografií. František Bernár, fiktivní kněz a náruživý fotograf je nám představen, ale zároveň nám uniká; můžeme se s ním setkat, a přeci neexistuje.
#fictious
Předpokládejme přesto, že setkání se odehrává mezi skutečnými lidmi. Mezi lidmi, kteří někde bydlí, mají určité zájmy, vlastnosti i touhy. Veronika Durbáková se ve svém dvoukanálovém videu snaží sledovat vztah dvou přátel. Nepostupuje ale dokumentárně; všímá si jejich masek a póz. Třeba právě cigareta, pop songy a všudypřítomná ironie prozrazují víc; oscilují na hraně mezi povrchním a opravdovým, mezi kýčovým a citlivým; zrychlují, zpomalují a vrší se až k neodvratnému, a zároveň ambivalentnímu konci. Setkání se pak neodehrává jen na obrazovce; odkrýváme nejenom propojení obou postav, ale také jejich vztah s autorkou videa a snad i s námi.
#real
Setkání je také nezbytně tělesnou zkušeností. Jsme ve vztahu k prostoru, k jiným tělům a tělesům; a například tanec můžeme chápat jako jistou – tělesnější a materiálnější – formu setkání. Alexandra Mertová prozkoumává právě možnosti pohybu, nebo doteku v mezilidském kontaktu. Její dvoukanálové video spojuje záznam z běžného kontaktu lidí na ulici s performancí tanečníků. Prsty, dotek, ale také pohled a míjení, intimní i všední situace, gesta a exprese formují hutný povrch, skrze který se setkáváme.
#expressive
Podobně jako bytí, pravdu, nebo lidskost také setkání obvykle spojujeme s hloubkou, s něčím co se odkrývá a prokazuje trvání, jistotu a vážnost. Ale co když je setkání dílem právě povrchu, okamžiku a záblesku? Co když v našem životě k setkání nedochází? Lze ho nahradit službou? Lze se setkávat v nákupních centrech? Všechny tyto otázky, v dnešní éře hyperzaměstnanosti a reklamy čím dál aktuálnější, vyvolává instalace Zheng Minghui. Šeptající hlas nás provádí pocity a příběhem postavy využívající placeného partnera, zatímco obraz sleduje prostředí nákupních center v Hongkongu, ve kterých se podobné schůzky odehrávají.
#intimate
Po první místnosti a třech instalacích věnovaných střetávání ve zcela závažném, ontologickém smyslu, a po dalších třech dílech v prostředním traktu galerie, které se věnují problému setkávání, tak jak mu obvykle rozumíme, se konečně dostáváme ke spojení obou perspektiv. V poslední, zadní místnosti můžeme sledovat ferotypie studentů prvního ročníku. Velmi různorodým způsobem a obvykle s nadsázkou komponují setkání ideálních rodičů. Vnáší napětí i ironii do reprodukce rodiny a celé společnosti za použití jedné z klasických technologií reprodukce obrazu, populárních v 19. století. Odlehčený obsah a naopak velmi robustní materiál symbolizují fiktivní i reálnou přítomnost fotografie, její možnosti a její omezení, její manipulativní i ontologickou povahu.
#robust
Fotografie zde na sebe bere podobu různých setkání, střetnutí s lidmi, ale i s věcmi. Podobně jako zkratky, symboly, nebo hashtagy vytváří rytmus, zhušťujě významy, vtahuje nás a nutí k setkání. Osciluje mezi fiktivním a reálným, expresivním či intimním. Hlubokým a povrchním, vážným i prchavým.
#elusive
Václav Janoščík
"]
