29. 11. 2024 - 10. 1. 2025 (vernisáž: čtvrtek 28. listopadu 2024 v 18 h)
Jan Boháč, Comunite Fresca, Erika Velická, kolektiv Markéta Wagnerová, Anna Tesařová a Televize Estráda
kurátoři: Ivana Hrončeková
grafika: Žofia Fodorová, Pavla Nečásková, Šimon Vlasák
Výstava představuje díla umělců, umělkyň a kolektivů, sdílejících zájem o mytologie, spiritualitu, imaginativnost nebo určitou formu poetického ekologického a sociálního aktivismu, přičemž si uvědomují celou šíři komplexity svých východisek. Upřímnou nejistotu a rozporuplnost přitom přiznávají skrze antropomorfismus postav tušených nebo vyslověných příběhů. Podobně jako Nikolay Zabolotsky píše o vlku, jehož noha v půdě nezakořenila ani po dvou týdnech, i autorstvo výstavy melancholicky a někdy i sebaironicky touží po proměně, kterou nelze dosáhnout. Součástí vernisáže bude hudební performance kolektivu Mocný puch lesa.
Celoroční výstavní program GAMU je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu Hlavního městy Prahy. Mediálními partnery jsou Artalk, Artmap a jlbjlt.
7. 11. – 17. 11. 2024 (vernisáž: středa 6. listopadu 2024 v 18 h)
Anežka Abrtová, Richard Fahrner, Štěpán Kus, Tomáš Leba, Veronika Štorková
kurátoři: Agáta Slámová
grafika: Pavla Nečásková a Žofia Fodorová
Odkud bereme všechna fakta a tvrzení, která uznáváme či vyvracíme, kde se nachází pravdy ale i konspirace?Výstava Mystika vědění se zabývá procesem, kdy z časoprostoru obyčejného života získáváme a utváříme znalost a snaží se nahlédnout na to, se z neznáma stává známo.
🔮Vernisáž: 6. 11. 2024 v 18:00
🔮Grafika: Pavla Nečásková a Žofia Fodorová
🔮PR: Lála Mysl
🔮Otevřeno denně: 1–7pm
⭐️Celoroční výstavní program GAMU je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu Hlavního městy Prahy. Mediálními partnery jsou Artalk, Artmap a jlbjlt.
26. 9. – 1. 11. 2024 (vernisáž: středa 25. září 2024 v 18 h)
Alžběta Krňanská
kurátoři: Caroline Krzyszton
grafika: Pavla Zábranská
Výstava zkoumá vnímání ženské identity prostřednictvím stereotypní optiky z prostředí luxusních produktů/ automobilů a roli technologie při reprodukci tohoto pohledu.
💅Vernisáž: 25. 9. 2024 18:00
💅Grafika: Pavla Zábranská
💅PR: Lála Mysl
💅otevřeno: čt–ne 13–19h
⭐️Celoroční výstavní program GAMU je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu Hlavního městy Prahy. Mediálními partnery jsou Artalk, Artmap a jlbjlt.
8. 8. – 15. 9. 2024 (vernisáž: středa 7. srpna 2024 v 18 h)
Polina Khatsenka, Michal Mitro, Lucie Páchová, Jiří Suchánek, Michal Klodner, Martyna Poznańska, Nikola Brabcová a Karin Šrubařová, Olga Karlíková
kurátoři: Alexandra Cihanská Machová
grafika: Pavla Nečásková
Nejdřív se osvobodíme od antropocentrické definice zvuku jako vibrace, která je lidským uchem slyšitelná, a připustíme, že každá vibrace může být někým, nebo něčím slyšena. Je pak jedno, jestli o světě přemýšlíme jako o energii – vůli k činu, nebo jako o struně, pokaždé nás to vrátí do vesmíru vibrací – světa složeného ze zvuku.
Slunce se netočí kolem Země, a Země se netočí kolem lidstva, hierarchie se rozpadá a všechno je najednou stejně důležité. Hledáme cesty dál, ven z katastrof a pastí, do kterých se člověk dostal, hledáme svoji skutečnou roli, pozici v ekosystému, pokud ještě nějaká je, jaká byla a jak se nutně mění. Hledáme cesty, jak se z role lidstva jako nemoci, jako parazita, stát zase hodnotnou součástí celku, spojit se, navázat kontakt. Naslouchat znamená možnost porozumět, přijmout.
Poslouchání nemusí probíhat jenom ušima. Zvuk prostupuje hmotou našich těl a interferuje s jejich energií, jejich vibrací, jejich zvukem. Vlny jsou propleteny a není možné rozeznat hranice, kde co končí a kde co začíná, všechno se prolíná. Jsme součastí našeho prostředí a prostředí prostupuje námi.
Zvukoví a transmediální umělci ve svých dílech objevují způsoby naslouchání, které nejsou omezeny lidským uchem. Poslouchání komunikace zvířecí, rostlinné, mezidruhové, komunikace ekosfér.
Výstava je součástí Festivalu Take Care(festivaltakecare.cz)a Prague Art Week(pragueartweek.cz) a je doprovázena sérií artist talks a přednášek/diskuzí:
👂1.9. od 16.00____Slepá zvuková procházka s Lucii Páchovou
👂1.9. od 18.00____Hluchá zvuková procházka s Polinou Khatsenko
Lucie Páchová i Polina Khatsenko jsou zvukové umělkyně, které se obě ve své práci naslouchání, specificky naslouchání krajině a prostředí, věnují s trochu jiných perspektiv. Každá z nich povede po okolí galerie procházku, která je zaměřená na vnímaní zvuku v prostředí a jeho významu, každá s jiným omezením a tedy z jiné perspektivy. Po procházkách následuje debata u občerstvení, kde budeme dojmy z obou procházek sdílet.
👂6.9. od 18:00____Koncert&Artist talk: Jiří Suchánek, Michal Mitro
Jiří Suchánek a Michal Mitro zahrajou živou performance – koncert ve svých instalacích Soil choir a Egde of chaos. Po koncerte následuje debata s umělci o jejich práci.
👂Vernisáž: st 7.8. 2024 v 18.00
👂Technická výpomoc: Ondřej Konrád
👂PR: Lála Mysl
👂otevřeno: čt–ne 13–19h/thu–sun 1–7pm
⭐️Celoroční výstavní program GAMU je realizován za finanční podpory Magistrátu hlavního města Prahy. Mediálními partnery jsou Artalk, Artmap a jlbjlt.
27.6. – 7. 7. 2024 (vernisáž: ve středu 26. června 2024 v 18 h)
Karolína Hnětkovská, Jáchym Ozuna, Lála Mysl
grafika: Žofia Fodorová, Šimon Vlasák
Závěrečná absolventská výstava studentstva Centra Audiovizuálních studií. Hrací plocha jako místo pro osvojení si důležitých životních zkušeností – ušpinit se, zvednout se po pádu, přečkat nudu, přepsat pravidla. Ve hře není prohra ztrátou, dává nám možnost začít znovu a jinak. Trojice děl se různými způsoby vztahují k prostorám hřišť, jejich architektuře/uměleckým možnostem/hodnotám, jejich společenské roli a výchovnému potenciálu, či k principům jejich pravidel a svobodám, které nám vymezují.
🍬Pedagogický dohled: Eric Rosenzveig 🍬Otevřeno denně: 13-19h 🍬@cas_famu
⭐️Celoroční výstavní program GAMU je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu Hlavního městy Prahy. Mediálními partnery jsou Artalk, Artmap a jlbjlt.
⭐️Celoroční výstavní program GAMU je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu Hlavního městy Prahy. Mediálními partnery jsou Artalk, Artmap a jlbjlt.
5.6.2023 - 14.6.2023 (vernisáž: středa 5. června 2024 v 18 h)
Skupinová výstava ateliéru Intermédia, FAMU, tématizující alternativní práci se samotným prostorem galerie, který tímto přístupem transformuje v jakousi platformu schopnou jednotně pojmout jednotlivá díla v jednotný celek. Součástí vernisáže je hudební vystoupení.
Celoroční výstavní program GAMU je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu Hlavního městy Prahy. Mediálními partnery jsou Artalk, Artmap a jlbjlt.
Open call do Galerie AMU pro rok 2025 Projekty je možné přihlašovat elektronicky do 31.5. 2024 na veronika.danhelova@famu.cz.
Galerie AMU (GAMU) vyhlašuje otevřenou výzvu k předložení výstavních projektů pro rok 2025. Výzva je určena české i zahraniční umělecké komunitě a kurátorstvu; přihlášky je možné posílat v češtině nebo v angličtině. Výstavní rada GAMU, která vyhodnocuje přihlášené subjekty, preferuje tematické kurátorské výstavy s interdisciplinárními přesahy, případně výstavní projekty založené na uměleckém výzkumu (zejména v oboru fotografie a nových médií a filmu). Délka výstav v GAMU se pohybují mezi čtyřmi a šesti týdny.
Seznam požadovaných příloh: • podrobný popis projektu včetně obrazové dokumentace zohledňující i prostorové možnosti galerie (max. 3 normostrany) • strukturovaný životopis předkladatele • stručné životopisy vystavujících umělců včetně ukázek tvorby / odkazů na portfolia • rozpočet výstavy s navrhovanými doplňkovými zdroji financování
Galeri AMU zajišťuje: • dohled na výstavách • technickou podporu • grafické zpracování a tisk materiálů k výstavě (pozvánka, plakát, banner) • základní PR (tisková zpráva, zveřejnění avíza k výstavě na webu a fcb, inzerce v tištěné Artmap, newsletter, TZ na Artalk) • produkční náklady do výše 30 000 Kč (materiál, honoráře, instalace, příp. deinstalace výstavy) s ohledem na rozpočet galerie v daném roce
Galerie AMU se sídlem na Malostranském náměstí 12 funguje pod Akademií múzických umění v Praze od roku 2008. Jejím posláním je vytvářet zázemí pro prezentaci a kritickou reflexi současného umění se zaměřením na nejmladší generaci tvůrců. Nedílnou součást výstavního programu tak přirozeně tvoří klauzurní a absolventské výstavy z AMU a vybrané studentské projekty z dalších uměleckých škol. Druhou, neméně podstatnou linií galerijní dramaturgie jsou náročnější, kurátorsky uchopené výstavy etablovanějších umělců, českých i zahraničních, jejichž tvorba spadá do oblasti nových médií nebo originálním způsobem překračuje hranice tradičních uměleckých disciplín.
11.4. – 31.5.2024 (vernisáž: středa 10. dubna 2024 v 18h)
Jozef Mrva ml., Philipp Kolychev
kurátoři: Šimon Kadlčák
grafika: Šimon Vlasák
Reakce na nedávné společenské transformace a na současnou bytovou krizi. Cílem projektu je reflektovat změny v chápání konceptu „domova“ v 21. století. Co se stane se sociální strukturou společnosti, když nejdůležitější životní hodnoty jsou diktovány ekonomickým systémem? 👻Technická výpomoc: Ondřej Konrád 👻PR: Lála Mysl 👻Grafika: Šimon Vlasák 👻otevřeno: čt–ne 13–19h 👻facebook event
⭐️Celoroční výstavní program GAMU je realizován za finanční podpory Magistrátu hlavního města Prahy.
⭐️Mediálními partnery jsou Artalk, Artmap a jlbjlt.
23. 2. – 29. 3. 2024 (vernisáž: čtvrtek 22. února 2024 v 18 h)
Fuad Alymani, Jakub Hons, Jana Preková, Michelle Joy, Kateryna Khramtsova, Yeva Kupchenko, Cannupa Hanska Luger, Václav Mach, Felicia Rice, Martin Zetová
kurátoři: Gabriela Benish-Kalná
„Jako umělci žijeme na periferii. Ale jsme zrcadla. Jsme odraznými body, které prolamují bariéru.“ -Cannupa Hanska Luger
S nástupem globální informační infrastruktury jsme se stali přímými svědky rostoucího počtu humanitárních a (ne)přírodních katastrof, válek, ozbrojených konfliktů a vysídlení. Většina těchto geopolitických krizí je vnímána jako krize na periferii ve vztahu k eurozápadnímu světu. Výstava Louder zkoumá různé umělecké přístupy jako jazyk, který překračuje hranice a přibližuje periferii k centru. Těmito strategiemi poskytuje prostor pro odpovědi, reakce a odpor vůči těmto krizím a vytváří tak prostor pro jejich zesílení.
„Role umělce ve společenské struktuře sleduje potřebu měnící se doby: V době společenské stagnace: aktivizovat V době klíčení: vynalézat nové plodné formy V době revoluce: rozšiřovat možnosti míru a svobody V době násilí: nastolit mír V době zoufalství: dávat naději V době ticha: zpívat „ – Judith Malina
⚡️Grafický design: Žofia Fodorová ⚡️Technická výpomoc: Jonáš Balcar, Jonáš Balcar, David Škourek, Jakub Hons, Václav Mach ⚡️PR: Lála Mysl ⚡️otevřeno: čt-ne 13-19h ⚡️facebook event
26. 01. – 04. 02. 2024 (vernisáž: čtvrtek 25. ledna 2024 v 18h)
Tereza Chudáčková, Eva Rotreklová, Viktorie Štěpánová, Alena Kolesnikova, Eliška Lubojatzká, M. A. Šulc, Matěj Martinec, Tara Šelířová, David Šourek, Jonáš Balcar Adam Kácha, Michaela Kozáková, Veronika Poslední, Emma Erben, Benjamin Bílek, Max Čuhel, Eva Gabrižová, Erik Humlíček, Eri Pelikánů, Yana Kadurina, Tereza Muricová, Sofie Gjuričová, Nikola Šmeralová
grafika: Šimon Vlasák
Klauzurní výstava Centra audiovizuálních studií FAMU, dílny Marie Lukáčové a Martina Blažíčka.
14. 12. 2023–12. 1. 2024 (vernisáž: středa 13. prosince v 18h)
Tereza Chudáčková, Mária Júdová, Kateřina Konvalinová
kurátoři: Lea Petříková
grafika: Šimon Vlasák
produkce: Eliška Klimešová
Výstava se zabývá tématem změněných stavů vědomí v různých kontextech skrze perspektivu současných vizuálních umělkyň pracujících s pohyblivým obrazem. Výstava propojuje koncept „alterity“, tedy podle teoretičky Anny Powell „stavu změny“, s pohyblivým obrazem současných umělkyň jakožto prostředkem zkoumání možností posunů a alterací v senzorickém, duchovním, společenském, i politickém smyslu.
Mária Júdová vystudovala Digitální média na Akademii umění v Banskej Bystrici a Centrum Audiovizuálních studií na FAMU. Zkoumá kreativní potenciál digitálních technologií, zvláště v kontextu tance a pohybové performance; tvoří audiovizuální performance, interaktivcní instalace i XR díla. Má za sebou množství prezentací (např. Sonar Hong Kong, Japan Media Arts Festival, Cinedans, Berlin Atonal, Sensorium, ad.) a spoluprací, třeba s Rambert Contemporary Dance Company in London, nebo Yamaguchi Center for Arts and Media.
Tereza Chudáčková je studentkou magisterského programu Centra audiovizuálních studií na FAMU, kde absolvovala už bakalářské studium. Věnuje se pohyblivému obrazu i zvukové tvorbě, je součástí zvukového tria Seaslugs. Film Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled, který vytvořila ve spolupráci s Klárou Ondračkovou, získal Zvláštní uznání v soutěži českých experimentálních filmů Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava 2020. Kateřina Konvalinová je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze a v současné době doktorandkou na FaVU v Brně, studijní zkušenosti má také z DAMU či z indonéského Seni Institut Yogyakarta. Věnuje se videu, performance, a také participativním projektům a ekologickému zemědělství. Samostatně vystavovala v galeriích etc., City Surfer Office, nebo Berlínskej Model, věnuje se také v rapu v projektu Lobbyboy&saab900turbo.
3. 11.— 3. 12. 2023 (vernisáž: 2. listopadu 2023 v 18 h)
Tereza Bartůňková, Darja Čančíková, Jan Čumlivski, Palo Čejka, Rebecca Gray, Barbora Haplová, Tomáš Hauser, Jiří Havlíček, Juraj Horváth, Františka Iblová, Tomáš Klepoch, Kateřina Košíková, Martin Kubát, Monogramista T•D, Kryštof Pešek, George Radojčič, Barbora Satranská, Matěj Smetana, Jantra Šímová, František Týmal, understructures, Karolína Vilímovská, Anna Vohralíková, Anna Wysocká, Alžběta Zemanová
kurátoři: Michal Kindernay & Klára Zahrádková
grafika: Žofia Fodorová, Magdalena Konečná
Výstava tematizuje umění autorské knihy a autorského filmu, definuje prostor, kde se setkávají materialita, tradiční, experimentální a současné tendence v přístupu k výtvarným kategoriím dvou odlišných médií. Kniha se jako moderní umělecké dílo etablovala v 60.letech, film v době světových avantgard. Obě experimentální formy tradičního média, oscilují na pomezí neustálého dialogu mezi současným uměním a bohatými vnitřními často solitérními světy autorů, jejich hlasy se ozývají někdy až posléze nebo prostřednictvím šťastných nálezů v pozůstalostech, v šuplících či archivech. Přizvaní autoři jsou komplexními umělci, účastní se všech fází tvorby a přípravy díla, včetně výběru papíru, formátu, vazby a dále publikace a distribuce. Výběr autorských knih i filmů poukazuje na tendence současných umělců a umělkyň, kteří s médiem knihy a filmu udržují kreativní dialog. Autorské knihy v galerii se proměňují v instalace nebo galerijní situace, filmy opouštějí promítací aparáty a nabízejí nové možnosti čtení.
Instalace: Patrik Trska, Mikuláš Suchý, Honza Tomšů, Ondřej Konrád, autoři a kurátoři Poděkování: Zdeněk Helfert, Anka Helfertová, Kristina Fišerová, Marie Kohoutová, Michaela Kukovičová, Ondřej Trnka, Vladimír Just PR: Lála Mysl otevřeno: čt-ne 13-19h facebook event
2. 11.— 5. 12. 2023 (vernisáž: 2. listopadu 2023 v 18 h)
kurátoři: NAMU
Již tradiční výstava českých a zahraničních novinkových publikací z oblasti filmu, hudby, divadla, tance, fotografie a nových médií vyroste letos v prostorách Galerie AMU na Malostranském náměstí.
Na místě si budete moci prolistovat a případně se slevou zakoupit skoro 300 novinkových publikací.
Část knih a doprovodný program tentokrát věnujeme udržitelnosti v umění. Těšit se můžete na workshop ruční knižní vazby a přednášku o udržitelnosti akademického publikování. Souběžně budete moci v tomtéž prostoru vidět také výstavu autorských knih a filmů „Papír a film“. Společnou vernisáž chystáme 2. 11. v 18 hodin.
20.10. – 29. 10. 2023 (vernisáž: čtvrtek 19. října v 18h)
Johannes J. Wagner, Jan Štěpánek, Jenny Sternwaldová, Eliška Drastíková, Gustav Sonntag. Anna Šmídová, Miroslav Jirele, Susan Witwer, Tomáš Honz, Kateřina Hubená, Roland Gräfe
grafika: Žofia Fodorová
Jedinečná a nezaměnitelná krajina Českého středohoří s kuželovitými kopci sopečného původu už po staletí inspiruje umělce z obou zemí. Nové podněty a motivy pro svou tvorbu zde našla celá řada malířů již od dob romantismu – Caspar David Friedrich, Adrian Ludwig Richter nebo Antonín Mánes a později na ně navázala celá řada dalších českých I německých umělců. Různorodost tvůrčích přístupů a nový pohled na České středohoří očima současných umělců nabízí výstava s názvem KRAJINA ’23, která vznikla v rámci česko-německého plenéru Kulturním centrum Řehlovice. Účastníci plenéru, který organizovala Nadace Rolanda Gräfeho – Nadace pro umění a kulturu ve spolupráci s katedrou scénografie pražské DAMU, se nechali inspirovat krajinou Českého středohoří a po dobu tří dnů malovali na několika různých místech v okolí Řehlovic a Litoměřic.
Zúčastnění Umělci:
Jan Štěpánek
Vedoucí katedry scénografie na pražské DAMU, scénograf, kostýmní výtvarnik, pedagog, ale věnuje se i malbě.
Jenny Sternwaldová
Obor scénografie, 2. Bakalářský ročník.
Eliška Drastíková
V roce 2021 absolvovala JAMU (ateliér scénografie), nyní DAMU 1. Magisterský, obor scénografie.
Anna Šmídová
2. Ročník magisterského studia, obor divadelní scénografie, v divadle DISK (katedra činoherního divadla).
Roland Gräfe
Umělec na volné noze, absolvoval večerní studium na HfBK Dresden a člen Spolku drážďanských umělců; v roce 2014 založil Roland Gräfe Foundation – Foundation for Art and Culture.
Charakteristická je pro něj výrazná barevnost, redukovaný formální jazyk a rychlý a spontánní pohyb jeho obrazů. Susan Wittert
Dokončila studium malby a grafiky na Vysoké škole výtvarných umění v Drážďanech. Od roku 2004 působí na volné noze.
Její portréty mají vzrušující homogenitu díky osvětlení a barevné teplotě, která je velmi blízká obrazovému chápání starých mistrů, ale je stále přítomná.
Její zde vystavená umělecká díla zachycují zvenčí opuštěnou budovu v Milešově. Dílo Anny Šmídové vlevo nahlíží do interiéru téže budovy, teprve zde se ukazuje, v jakém je stavu. Tomáš Honz
Patří mezi nejviditelnější mladé krajináře u nás. Dosavadní většinu jeho tvorby tvoří plenéry, které vznikají alla prima a lze v nich najít odkaz na malíře 19. století nebo asijskou kaligrafii. Nevyhýbá se kulturní krajině, a tak kromě skal, stromů a řek zaznamenává i sady, silnice nebo rozbořená místa.
Zajímavou součástí jeho tvorby jsou noční náměty, které maluje jen v přítomnosti světla z čelovky. V plenérech usiluje o vystižení unikátní atmosféry daného místa a času. Čím dál tím více se ale věnuje i tvorbě v ateliéru. V něm se zpravidla soustředí na větší formáty, které z plenérů vychází a obohacují krajiny o mytologický a fantaskní náboj. Gustav Sonntag
Narodil se v Berlíně v roce 1994 a od roku 2015 studoval na Univerzitě grafiky a knižního umění v Lipsku. Umělec, fascinovaný „mezilidskými konstelacemi“ a zkoumáním individuality člověka, se soustředí především na to, aby ve zdánlivě obyčejných situacích ukázal neobvyklé. Spojením snů, spirituality a reality jde Sonntagovi o vytváření a prezentování nové pravdy. Důležitou roli hraje také časové hledisko a procesní povaha vnímání.
Sonntag často používá fotografie ze svého archivu, mění to, co vidí, nebo spojuje různé motivy, aby vytvořil novou atmosféru s narativními aspekty a ilustroval pocity a vyprávěl příběhy. K vytvoření té nejkrásnější iluze využívá různé malířské techniky, jako je tradiční olejomalba, malba akrylem či lazurou, až po částečné nanesení plátkového zlata nebo prostou náhodu.
15. 9.—14. 10. 2023 (vernisáž: čtvrtek 14. září v 18h)
Veronika Čechmánková, Gijs Gieskes, Lukáš Jasanský a Martin Polák, Ruta Putramentaite, Kateřina Konvalinová, Denisa Langrová, Erika Velická
kurátoři: Martin Netočný
architektonické řešení: Petr Lhoťan
grafika: Pavla Nečásková, Šimon Vlasák
produkce: Josefína Frýbová
Výstava O the Hoe, the Hoe, the Hoe je výstavou o způsobech vyprávění. Pomocí zastoupených děl a dalších artefaktů se snaží předestřít příběhy, v nichž člověk zastává pozici jednoho z mnoha relevantních subjektů. Setkáváme se tak hned s několika novými typy narativů, které nejsou pouhým instrumentem vedoucím posluchačstvo a diváctvo ke svému závěru, nýbrž svébytným tvarem, jenž přiznává sobě samému i všemu, co zahrnuje, určitou míru autonomie. Pokud na okamžik poodstoupíme, zjistíme, že takovým samovolně utvářeným příběhem by se jednou mohla stát také krajina okolo nás. Jakou roli v její nové definici sehrají prostředky současného umění, není zatím příliš jasné. Na první pohled je ovšem patrné, že spoluutvářejí prostor, v němž jsou nové formy storytellingu stěžejním tvůrčím principem. Jinak tomu není ani na této výstavě.
Doprovodný program:
Do posledního drnu, 23. 9. od 13:00
sraz před GAMU (Malostranské náměstí 12, Praha 1), doba trvání: 90 minut
Komentovaná procházka po městských parcích zaměřená na sběr a využití bylin rostoucích mimo pozornost správců i běžných návštěvníků.
Vylouhuji se výluhem, 12.10. od 17:00
prostory GAMU (Malostranské náměstí 12, Praha 1), doba trvání: 90 minut
Byliny, které výstavu obohatily vlastním sušením, najdou praktické využití zašité do koupacích polštářů. Workshop provede účastníky výrobou jednoduchých objektů určených k přípravě bylinné lázně. Program je určen pro děti a dospělé bez senné rýmy.
Komentovaná prohlídka, 7. 10. od 13:00
prostory GAMU (Malostranské náměstí 12, Praha 1), doba trvání: 45 minut
Prohlídka výstavy s kurátorem poskytne prostor pro diskuzi o zastoupených dílech, užitých konceptech i o všem souvisejícím, co v galerii není přítomno.
10.8. – 9.9.2023 (vernisáž: středa 9. srpna 2023 v 18 h)
Artur Magrot
kurátoři: Nina Moravcová
grafika: Šimon Vlasák
V posledním roce se Artur Magrot v neustálé potřebě hledání alternativ pro pohyb v systému, jehož jsme chtě nechtě součástí, i prověřování hodnot jako domov či osobní prostor, jež jsme byli v době pandemie nuceni nahlédnout ze zcela nových perspektiv, vědomě uchýlil k dlouhodobému bezdomoví. Své poznatky zachycoval ve vlastních textech i formou vizuálních záznamů. Prostřednictvím termokamer snímal svá dočasná útočiště, místa kumulace tepla. Ve snaze o zachycení neviditelných, ale přítomných otisků těla tak mimo jiné vytvořil bizardní kalendář, mapující trajektorie vlastního pohybu za poslední rok. Tato Instantní hra – jak svůj poslední projekt nazval – je u konce. Pro Magrota byla výjimečnou zkušeností a přínosem ve výzkumu témat, kterým se dlouhodobě věnuje – především vymezování vlastního prostoru, ohledávání strategií mocenského dohledu a role, jakou v těchto sférách sehrávají moderní technologie. Získané poznatky hodlá promítnou do plánovaného výstavního projektu pro GAMU a dále zhodnotit v rámci doktorského studia na Akademii výtvarných umění v Praze.
08.6.2023 - 14.6.2023 (vernisáž: čtvrtek 8. června 2023 v 17 h)
Scénografie, Filmová Scénografie, Kostým/Maska, Volná Tvorba
Výstava prací studentů Katedry Scénografie – PQ23
Studentská expozice v ateliéru KS DAMU – PQ23 je kombinovaná výstava
výtvarných prací a prostorových objektů/instalací z období 2019 – 23.
Objekty a umělecká díla jsou propojením mezi akademickým a uměleckým
směřováním Katedry Scénografie, tématem PQ23, tedy pojmem „Rare“ a
kontinuálním procesem objevování a redefinice, co vše pojem scénografie znamená.
23.05.2024 (vernisáž: úterý 23. května 2023 v 21 h)
Simona Rozložníková
Po okně leze moucha, ta tlustá co se ji říka masařka. Okenní tabulku tu křižuje už celou věčnost. Lidem se většinou hnusí, ve skutečnosti je ale krásná, kovově zelená a modrá, s průsvitnými křídly protkanými stříbrnými nitkami. Už dlouho tu leze po skle, a neví jak se dostat ven. Venku přitom svíti slunce, září tam barvy a fouká vítr. Mohla by si létat, jak by chtěla. Jen to okno ji tu pořád drží! Někde přece musí být škvíra, kudy se dostane z toho fádního, šedivého pokoje ven. Z té osamělosti. A konečně! Tady je! Našla ji. Byl nejvyšší čas. Slunce zrovna zapadá, obloha se krásně vybarvila doruda, ještě si těch barev trochu užije !
( Milena Štráfeldová – O té co si říkala Toyen)
Absolventké predstavenie Simony Rozložníkovej, študentky Katedry Nonverbálniho divadla, HAMU. Je site specific imerzívnym divadlom … akousi „pantomimickou výstavou“ zasadenou do priestorov Galerie AMU. Inšpirované životom, osobnosťou a tvorbou TOYEN.
Koncept, réžia a hraje : Simona Rozložníková
Pedagogické vedenie a supervize : Radim Vizváry
Scéna a kostými: Aleš Vancl
Light design : Lukáš Klíma
„V potemnělém sále života, sleduji projekční plátno svého mozku “
Toyen
Louisa Havránková, Ava Holtzman, Eliška Klimešová, Adam Rolex, Tereza Šimoníková, Jakub Tulinger, Šimon Varaus
kurátoři: Jiří Ptáček
grafika: Magdalena konečná, Šimon Vlasák, Pavla Nečásková, Žofia Fedorová
V geologii termín „opilý les“ označuje porost, který vyrůstá na pomalu se sesouvajícím svahu. Kmeny stromů rostou všelijak nakřivo, les působí neuspořádaně a to geologům signalizuje, že se podloží hýbe. V názvu výstavy, na níž se setkají studující z ateliérů katedry fotografie FAMU v Praze, je opilý les odkazem k nestabilitě podmínek, v nichž tito mladí lidé vyrůstají, a k umělecké tvorbě coby opakovaným pokusům o udržení rovnováhy. Prostřednictvím jejich prací však výstava poukazuje i na to, jak na tyto pohyby reaguje nástroj, jež paušálně nazýváme fotografií, a také „její katedra“.
Galerie AMU (GAMU) vyhlašuje otevřenou výzvu k předložení výstavních projektů pro doplnění programu galerie v roce 2024.
Výzva je určena českým i zahraničním umělcům/umělkyním a kurátorům/kurátorkám; přihlášky je možné posílat v češtině nebo v angličtině. Výstavní rada GAMU, která vyhodnocuje přihlášené subjekty, preferuje tematické kurátorské výstavy s interdisciplinárními přesahy, případně výstavní projekty založené na uměleckém výzkumu (zejména v oboru fotografie a nových médií).
Délka výstav v GAMU se pohybují mezi třemi a šesti týdny.
Seznam požadovaných příloh:
podrobný popis projektu včetně obrazové dokumentace zohledňující i prostorové možnosti galerie (max. 3 normostrany)
strukturovaný životopis předkladatele
stručné životopisy vystavujících umělců včetně ukázek tvorby / odkazů na portfolia
rozpočet výstavy s navrhovanými doplňkovými zdroji financování
Aika Akhmetova, Ella CB, Sarah Dubná, Natasja Loutchko, SPIT (Marta Orlando, Clémentine Roy, Natasja Loutchko), Hana Garová, Mary Neely and Mika Bar-On Nesher
kurátoři: Natálie Kubíková
Každý přístup je ve výstavě reprezentován jako intimní observačních nástroj, se kterým můžeme kolektivně uvažovat nad konceptem queerness v rámci konstruktů jako je rodina, přátelství, vztahy a další sociální interakce. Otázky rodiny, sousedství či kulturních stereotypů prezentuje skupinová výstava mezinárodních ženských a non binary umělkyní a umělců. Vystavená díla se orientují na umělecké praxe bez explicitního rozeznávání současné queer kultury a odkazují se na intimnější roviny komunikace a předávání informací, odporu či zázemí. Výstava odkazuje převážně k intimnější rovině zobrazování ženských homosexuálních narativů a zabývá se zastíněním lesbické přítomnosti v kolektivní představivosti.
Vernisáž: čt 16. 2. 2023 od 18:00
Otvírací doba:
čt – so 13:00 – 19:00 nebo po domluvě
Michael Lozano, Jakub Prašivka, Jonathan-Antonín Machander, Raphael Taterka,Tatiana Lvovská, Radim Hořelka, Lisa Philippon, Yutong Xie, Quoc Vinh Tran, Jakub Tulinger, Sarah Kidder, Swati Indeera Parwani
trvání výstavy: 10.–13.1. 2023
vernisáž: 9.1. v 18.00
otevírací doba út–ne 13:00–18:00
Výstava studentů Ateliéru dokumentární fotografie FAMU. Jedná se o trváním krátkou, ale zároveň i jedinečnou příležitost nahlédnout do hlav lidí, kterým není lhostejný stav věcí okolo nich. Ať už se jedná o genderovou nerovnost, vůči klimatu arogantní velikášská gesta na Kralickém sněžníku, pohled vietnamské komunity na život ve večerce, kulturu amerického wrestlingu, zahradu a komunitu jednoho domku, kreatury čekající na svou knihu v army stylu, odpovědi ostatních na smysl umění, kvasnice kvasící dle přístupu světla, zpověď jedné ženy čelící kulturním a genderovým stereotypům v Indii, ohnuté zátylky lidí hypnotizujících displeje telefonů, štěstí a bezpečnost jednoho údolí v čínské provincii Sin-ťiang, způsob konstituování veřejných prostranství psychiatrické léčebny v Bohnicích (anebo kdekoliv jinde). Nemusíme křičet, abychom byli slyšet a proto nyní zašeptáme: „Tohle jinde neuvidíš“.
25.11. od 21:00, 26. 11. 2022: 15:30 - 18:00 (vernisáž: pátek 25. 11. 2022 od 21:00)
Třídenní festival plný tance na spoustu způsobů. NOVÁ GENERACE je platformou pro veřejnou prezentaci prací studentů Katedry tance HAMU – nastupující generace choreografů a tanečníků.
Promítání krátkometrážních filmů, které vznikly v posledních letech ve spolupráci studentů choreografie Katedry tance HAMU a studentů Katedry kamery FAMU v rámci předmětu Tanec a kamera vedeného MgA. Markétou Jandovou, Ph.D.
NOVÁ GENERACE je platformou pro veřejnou prezentaci prací studentů Katedry tance HAMU. Partnery této platformy jsou AMU, HAMU, Magistrát hl. m. Prahy, Ministerstvo kultury ČR, divadlo DISK a Taneční aktuality.
14. – 20. 6. 2022, otevřeno od 13:00 do 19:00 (vernisáž: 13. 6. 2022 od 18:30)
Karolína Hnětkovská, Klára Kacířová, Matej Martinec, Jáchym Ozuna, Gabriela Palijová, Tamara Pauknerová, Tomáš Rampula, Anastasia Rybalchenko, Alexandra Sihelská, Sofia Sováková, Žil Julie Vostalová
kurátoři: Georgy Bagdasarov
Ústředním tématem křížení je transformace; z jednoho místa na druhé a někdy i skrze různé fáze stvoření. Pokud jsou postavy propojeny „přechodem“ – přesunem zpět (nebo dopředu či dozadu), ale vůbec ne dopředu/dolů, pro nově příchozí to může být velmi matoucí… teď je to těžké, protože zcela nepochopili, že lze změnit místo, aniž by se něco změnilo, pokud měl člověk čistou mysl ve všem ostatním! Myšlenkou přechodu je udělat věci zajímavější a méně frustrující. Ten svět vypadá až příliš reálně: stavby, cesty začnou tikat dohromady těsně před tím, než se jejich čas vymkne z rukou, a přitom se každou vteřinu, kdy je obcházíme, cítíme je jako zcela nové objekty; takže tyto změny probíhají s větší rychlostí než obvykle, i když se tu opravdu nic nebortí…
19. 11. – 19. 12. 2021 (vernisáž: Zahajovací den ve čtvrtek 18. 11. 2021 od 13 – 19h.)
Aleš Čermák
Supervize: Jindřiška Křivánková, Jakub Gottwald, Jan Bárta, Petr Skala, Matouš Hejl
Teoretický support: Jakub Albert Ferenc, Marie Štindlová
Sound design: Matouš Hejl
Grafický design: Terezie Štindlová
Technická podpora: HAMU/ GAMU
Slovem tělo označujeme ono neustále se proměňující uskupení kostí, masa a krve, avšak ve skutečnosti zde žádná taková entita jako tělo není. Klamný pocit hmotně existujícího já. V každém jednotlivém póru těla se zjevují nekonečné oblasti – prázdné prostory moudrosti – místa kreativity.
Sborník textů TTN1-TTN3 obsahuje texty ze všech tří částí TTN. Texty jsou řazeny chronologicky a obsahují také aktualizované vydání work-in-progress textu Nekonečný manuál: The transversal Navigation
20. 10. – 11. 11. 2021 (vernisáž: v úterý 19. 10. 2021 v 19h)
Karel Vostárek
kurátoři: Karel Kerlický
Výstava s názvem Podzimní prořez představuje bezmála 40 let tvorby výtvarníka, scénografa, herce, režiséra a pedagoga katedry výchovné dramatiky DAMU Karla Vostárka. Vystaveny budou výtvarné návrhy, makety scén, loutky, scénické objekty a fotografie z inscenací a performancí, ale i sochařská tvorba a dokumentace realizovaných projektů.
Světlana Malinová, Anežka Horová, Marina Hendrychová, Abelardo Gil Fournier, Matěj Martinec, František Fekete, Daniel Burda, Aleš Zůbek
kurátoři: Lukáš Likavčan
„Metabolický pohled“ začíná u myšlenky, že lidská ekonomie je pouze pokračováním přírodní ekonomie jiným způsobem – a to až do té míry, že pojmy jako „logistika“ nebo „infrastruktura“ můžou sedět stejně dobře na průmyslové zóny jako na ekosystémy, na výrobu a přepravu zboží jako na fotosyntézu a potravinové řetězce. Co kdybychom ale začali považovat i lidskou kulturu a komunikaci za součást přírodních metabolismů? Nenašli bychom pak kolem sebe zvířata, rostliny, houby, bakterie, neživé předměty i celá společenství organismů, které na nás neustále promlouvají a které nám něco ukazují nebo nás naopak varují?
15. 7. – 27. 8. 2021 (VÝSTAVA JE PRODLOUŽENA DO 3. 9. 2021) (vernisáž: čtvrtek 15. 7. 2021 od 13 – 19h.)
Autor projektu: Aleš Čermák Teoretický support: Jakub Albert Ferenc Supervize: Jindřiška Křivánková, Jakub Gottwald, Matouš Hejl, Petr Skala Hosté: Roman Radkovič Collective Grafický design: Terezie Štindlová Sound design: Matouš Hejl Dokumentace: GAMU Anglický překlad: Vít Bohal Kurátor a Koordinátor projektu: Petr Krátký (GAMU)
Ruce a ostatní končetiny jsou považovány za části těla. Proč by tedy všechny bytosti mající tělo nemohly být považovány za součást jediné bytosti? Neexistuje postižené tělo, ale pouze postižené socioekonomické systémy.
Z pohledu jiného nemusí být slabost pomalostí nebo slabý/slabší nemusí být nutně pomalý/pomalejší, ale dosahuje jiné rychlosti, než je rychlost média, které zrovna teď obýváte. „Nemocný“ zde nemusí nutně znamenat „viditelně nemocný“. Nemoc zahrnuje to dosud nerozpoznané, se kterým je zacházeno tak, jako by se o žádnou nemoc nejednalo. Přijmout vlastní zranitelnost a křehkost, aby bylo možné reorganizovat – přeprogramovat vztahy, a to jak k sobě samým, tak i v širším společenském kontextu.
Jsou naše těla oním nebezpečným biologickým faktorem? Je samotné tělo jádrem této krize? Začneme si všímat těl až poté, co onemocní? Existuje více než jen jedna neviditelnost? Uniká neviditelnost z každodenní zkušenosti? Co znamená ocitnout se vedle neviditelného?
Ve fikčním světě japonské sci-fi Final Fantasy se lze setkat s fantazijními prvky žánru sword & sorcery, skutečnými i alternativními historickými reáliemi, manga charaktery, stylizovanými komiksovými bytostmi i relativně civilními postavami. Na první pohled zběsilý mash-up žánrů a prvků východních i západních (pop-)kultur je nepřehledně eklektickým světem apropriací, odkazuje ale i ke světu, kde se prolínají velké dějiny se sny, osobní pamětí a soukromou spiritualitou jeho aktérů. Výstava ročníkových prací Centra audiovizuálních studií si propůjčuje název herní série i jako odkaz k vyústění několikaleté celoplanetární pandemie do nezbytné představy nové „finální fantazie“ nadcházející budoucnosti. Je-li zkušenost posledních dvou let dělící čárou za starým světem, do jakého nového světa budeme vstupovat? Finální fantazie odkazuje k aktuální rekonfiguraci představ budoucnosti jako místa umocněné spirituality, magie a privátních rituálů. Podobně jako v herním světě, klíčovou roli zde hrají prvky identity a abstraktní pojem substance, který může znamenat látku, hmotu, princip, nebo základ a který slouží k praktickému přemostění rozporu mezi přírodou a technologií, nebo instrumenty a energií. Vystavená díla v tomto duchu stojí rozkročena mezi 3D vizualitou herních světů, ARG hrami, virtuální realitou, tradičními postupy a rukodělnými technikami, jako je keramika, tisk a přírodní materiály. Ty však nevytváří vzájemná napětí, ale celistvé médium pro vyprávění osobních mytologií.
Součástí výstavy je individuální prezentace projektu VR projektu Cuddle terapie, který se uskuteční v termínech oznámených na Facebookové stránce Galerie AMU: https://www.facebook.com/galerie.amu
DOPROVODNÝ PROGRAM K VÝSTAVĚ:
Shine Bright Like a Diamond Lucie Myslíková
Městská hra, 90 min.
pátek 25. června 17:00 – 18:30
Městská hra Shine Bright Like a Diamond je finálním výstupem rezidence Lucie Myslíkové v prostoru INI, při které adresovala problematiku současného bydlení. Cílem hráčů bude stát se dokonalými adepty pro bydlení a vyhrát výběrové řízení na ubytování v luxusní rezidenci. Hra se uskuteční v prostoru bytové rezidence Diamond River od 17:00, poté bude následovat společný přesun na vernisáž v prostoru INI. Více na fb.com/iniprojectprostor
čtvrtek 24. června 17:00-19:00 pátek 25. června 15:00-19:00 podnělí 28. června 15:00-19:00 čtvrtek 1. července 15:00-19:00
Cuddle terapie je forma terapie zaměřující se na asexuální dotyk a jeho deprivaci v dnešní společnosti. Dotyk může pomáhat produkovat hormon oxytocin, který pozitivně ovlivňuje naše sociální chování a díky němuž se ve světě cítíme bezpečněji. Z důvodu pandemických opatření jsme se pokusily nasimulovat cuddle terapii skrze virtuální prostor a haptické objekty. Instalaci je možné navštívit individuálně v uvedených časech po rezervaci na fb.com/galerie.amu
10. – 18. 6. 2021 (vernisáž: Zahajovací den 10. 6. 2021 od 13:00 - 19:00 (od 17:00 za osobní účasti autorů))
Nehmotný zásah IIIII
Interpretace
Idea
Informace
Invence
Inspirace
Interpretační centra v krajině a v procesu
Photo FAMU + DAMU KALD + Multimédia VŠE + IPR PRAHA
představují výsledky semestrální práce na přípravě interpretačních center v oblasti připravovaného příměstského parku Soutok.
Prezentace rozpracovaných projektů a idejí studentů 3 vysokých škol, kteří připravují interpretační místa v krajině v oblasti plánovaného příměstského parku Soutok. Projekty vznikaly během období s mnoha omezeními volného pohybu v mentálním a hybridním prostoru. Během prázdninových měsíců bude probíhat jejich zhmotnění, v týmech, materiálu i prostoru. První fyzické představení proběhne přímo na špičce soutoku Berounky a Vltavy v den podzimní rovnodennosti.
Organizační tým: Martin Stecker, Štěpánka Šimlová, Tomáš Žižka, Zdeněk Vondra, Zdeněk Ent
27. 5. – 3. 6. 2021 (vernisáž: Zahajovací den: 27. 5. 2021 od 13:00 - 19:00 (od 17:00 za osobní účasti autorek))
Vilma Bořkovec, Veronika Loulová
kurátoři: Ondřej Brody, Mark Ther
architektonické řešení: Matěj Kos
grafika: Jan Slabihoudek
“Ano, je to pravda. Dovezli jsme ze Salzburgu Mozartův penis”.
Operní režisérky Veronika Loulová a Vilma Bořkovec se pouští do zkoumání svých frustrací ze světa opery, které každá zvlášť svébytně zpracovává. Ve své první a pravděpodobně poslední výstavě LAST SURVIVORS kriticky nahlíží na hranice opery a zkostnatělost systému, který v opeře panuje.
Veronika Loulová a Vilma Bořkovec: LAST SURVIVORS
Gamu, premiéra 27.května 2021
Hodnocení: 30 %
Buď se smát, nebo spát. Nic lepšího se při sledování nové výstavy LAST SURVIVORS v GAMU nedá dělat. Jinak ji totiž nelze přežít.
Děj slavné výstavy o maestru Mozartovi, malíři Beranovi a chlípném policejním řediteli Švejdarovi, který chce malíře obřezat a jeho penis mít pro sebe, zná snad každý průměrně informovaný operní divák.
Odehrává se roku 2021 v Praze v době napoleonských válek, které v něm sehrají svou roli. Umělkyně ovšem příběhy přesazují, jak se jim zlíbí. Je fakt, že výjimečná fantazie umělkyn a síla jimi ztvárněného dramatu může za jistých okolností časový rozpor překonat.
Ilustrativně pobíhající dinosauři v uniformách naopak jen ruší a odvádějí pozornost od vlastního intimního příběhu, který v inscenaci naprosto zamrznul. Umělkyně si ho navíc asi přečetly jen v nějaké synopsi, snad ani pořádně neznají libreto, natož noty.
Morbidním detailem je mučení Mozarta, jehož umělkyně očividně nechávají týrat elektrickým nožem, zatímco Beran v souladu s libretem říká, že nešťastník má „kolem spánku pás pobitý hřeby“. Je to maličkost vedle závěrečného dějství, jež se u Mozarta odehrává na vrcholu Andělského hradu, kde má být Mozart za úsvitu obřezán. Postavy chodí po jevišti, ale nic nevyjadřují, žádné emoce a vášně mezi nimi neplanou, a když se o ně pokoušejí, tak nabývají téměř parodických rysů.
Výstavě lze čelit humorem, výstavnímu nastudování spánkem. Z poklidného klimbání diváka vyruší ještě závěr. V něm má Mozart spáchat sebevraždu tak, že se vrhne z hradeb Andělského hradu. Umělkyně to řeší různě, ovšem skok, jaký mají v GAMU, na světových jevištích asi ještě nebyl. Mozart běží z kanceláře kamsi nahoru dveřmi, nejspíš propadne (to už je samozřejmě figurína) stropem dolů a proboří se do sklepa nebo snad do pekla, kde se za ní zvedne oblak prachu.
Do pekla, nebo aspoň do propadliště dějin GAMU patří celá výstava.
Ondřej Brody a Mark Ther
—
Poděkování:
Video Želvuška: Performerka: Anna Benháková Kamera, střih: Juliana Moska Světla: Vojtěch Brtnický
Video Violetta: Violetta: La Cuntessa Kamera, střih: Lenka Karaka
Nahrávka: Kristýna Fílová Ahmad Jafar Hedar
Video dinosauři: kamera, střih: Filip Kopecký
Zapůjčení rekvizit: Jakub Mejsnar Judita Mejstříková RUN OPERUN z.s.
Mozartův penis: model: Martin Talaga odlitek: Jan Haubelt
Instalace: Jiří Procházka
Speciální poděkování: Adriana Spišáková Marek Špitálský Justina Urbanová
Autoři Viktor Takáč a Milan Mazúr pracují nejčastěji s médii videa a filmu, ve kterých hledají různé možnosti použití techniky a formálního zacházení s ní. Zajímá je také prostor, ve kterém divák jednotlivá díla sleduje. V projektech často artikulují nejen samotné médium pohyblivého obrazu ale i jeho překrývání v rámci analyzování možností prostoru galerie nebo vlastností aktéra jako možného hybatele narace nebo interakce. Oba autoři se pokoušejí dekonstruovat schémata lineární narace a skládat pomocí vlastních pravidel a nástrojů nově vytvořené audiovizuální celky. Tato témata uplatňují během výzkumu doktorského studia, pod vedením Tomáše Svobody v ateliéru Nových médií na Akademii výtvarných umění v Praze. Plánovaná výstava v GAMU je jejich první autorskou spoluprací.
Supervize: Jindřiška Křivánková, Jakub Gottwald, Jan Bárta, Matouš Hejl
Grafický design: Terezie Štindlová
Sound design: Matouš Hejl
Technická podpora: Jaro Repka
Dokumentace: GAMU
Anglický překlad: Vít Bohal
Kurátor a Koordinátor projektu: Petr Krátký (GAMU)
Podivné bezdomovectví: sen jako skutečná praxe je název první fáze projektu The Transversal Navigation, která bude představena ve třech fázích v průběhu roku 2021 v galerii AMU. První fáze projektu bude v důsledku pandemických nařízení neveřejná. Jednotlivé části budou prezentovány v průběhu trvání na webových stránkách projektu.
Pojďme uvažovat o bdění a snění společně. Kdyby byly naše sny důsledně spojité, tak že by se do nich noc co noc vraceli stejní lidé a stejné okolnosti, byli bychom na vážkách, co je bdění a co je sen. A tudíž mluvíme-li o bdělém stavu, musíme sem zahrnout i stav snění. Sníme pouze za jediným účelem, a to je dosažení reality.
Projekt The Transversal Navigation je koncipován jako distribuovaná experimentální praxe, souvislý tok zkušeností, v jejichž rámci je člověk vystaven větší a komplexnější konfiguraci s vědomím neustálého pozorování věci znovu z malých nepravděpodobných míst a perspektiv. Transverzální navigace je spoluúčast prostředí – ekologie praxe.
Katedra alternativního a loutkového divadla DAMU, magisterský Ateliér site specific: Nikola Isaković, Jana Nunčič, Nikola Janković, Anna Dobiášová, Tereza Mitro
výstavní koncepce: Štěpánka Šimlová, Tomáš Žižka
grafika: Jan Slabihoudek
Výstava je neveřejná.
Výstavní projekt je spoluprací Photo FAMU a Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU.
Studenti Photo FAMU fotograficky mapují prostředí Soutoku, kde budou v příštím semestru pracovat v projektu uměleckého výzkumu práce s územím.
Studenti v rámci výuky spolupracují na projektu pro pilotní území příměstského parku Soutok, kde budou aplikovány metody site specific přístupu a tvůrčích metod umělecké tvorby tzv. živého umění (vycházejících z divadla, performance, akčního a participativního umění) a uplatněná metodika tzv. interpretačních center, tj. mobilní, terénní instituce rozvíjené pro porozumění a šíření znalostí o přírodních, historických a kulturních hodnotách daného území.
Doprovodný program: 18. 2. 2021 od 18h live stream performance Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, magisterského Ateliéru site-specific: Nad rybím světem
Současně v GAMU probíhá také výstava Hodina mezi psem a vlkem, Ateliéru klasické fotografie Photo FAMU.
Afanasy Shishebarov, Alexandra Chudá, Anežka Pithartová, Ava Holtzman, Cyprian Sprawka, Eduard Peleška, Eva Palčič, Flore Rigoigne, Jakub Pavlík, Jonathan Machander, Kacper Senkowski, Kristýna Mikulková, Yucheng Lin, Natálie Hájková, Natálie Pešková, Olivia Morris Andersén, Raphael Taterka, Said Babayev, Václav Sobek
výstavní koncepce: Štěpánka Šimlová, Tomáš Žižka
grafika: Jan Slabihoudek
Výstava je neveřejná.
Výstavní projekt prvního ročníku Ateliéru klasické fotografie Photo FAMU.
Šero laskavě dokresluje tvar předmětů. Tma obnažuje skutečnost.
(Luis Sepulvéda)
Hodina mezi psem a vlkem, v níž mezi těmi dvěma nelze rozlišit, naznačuje mnohem více než jen denní dobu. V tom čase se každá bytost stává svým vlastním stínem, tedy něčím jiným, než sebou samým. Je časem metamorfóz, kdy polovina lidí doufá a druhá se obává, že se ze psa stane vlk. Pojmenování této doby k nám přišlo už z raného středověku, kdy lidé z vesnic věřili, že taková proměna může nastat kdykoliv.
Soumrak a úsvit představují z pohledu astronomů část dne, kdy se geometrický střed Slunce nachází mezi 0 a 18 stupni pod horizontem.
Právě v tomto časovém úseku, který lze vymezit přibližně na hodinu před východem a hodinu po západu Slunce, není okolní prostředí ani zcela osvětlené ani temné. Světlo přicházející zpod horizontu a odražené oblohou je charakteristické svou mimořádnou měkkostí, absencí stínů a siluetami předmětů stojících proti němu.
Hlavní podmínkou pro vznik prací v rámci cvičení Ateliéru klasické fotografie během zimního semestru 2020 je právě tato hodina před příchodem a po odchodu světlého dne. Práce se žánrově a tematicky zaměří na krajinu, architekturu, portrét, akt, zátiší, inscenovanou i dokumentární tvorbu. Vznik prací v exteriéru nebyl podmínkou a se zmiňovaným charakterem přirozeného světla bylo možné pracovat i u oken interiérů či v ateliéru na denní světlo.
Podmínkou však bylo použití klasického filmového materiálu, a nikoliv videa či digitálních přístrojů, nicméně volba formátu, citlivosti filmu a typu fotoaparátu včetně dírkových komor i dalších experimentálních aparátů byl zcela v režii studentů. Ctěte hodinu, kdy i jeden odstín se může stát vesmírem!
Současně v prostoru GAMU probíhá výstava Soutok, která je spoluprací Photo FAMU a Katedry alternativního a loutkového divalda DAMU.
Největší dárek, který můžeš někomu dát je tvůj Č/CAS
Výstupy z dílen Centra audiovizuálních studií FAMU v Praze.
V situaci, kdy jsme jako umělci a umělkyně přišli/y o možnosti vystavovat v galeriích, převezmeme na sebe další důležitou roli umění, kterou je služba.
Rozhodli/y jsme se z galerie AMU vyextrahovat výdejní okénko a po dobu výstavy v něm budeme od 13:00 – 17:00 (za dobrovolný příspěvek) nabízet fragmenty semestrálních prací studentek a studentů CASu (sošky, stilly, keramické instalace).
Výdejní okénko v Galerii AMU má několik funkcí: komentuje vztah umění a jeho reprezentace, je sociálním aktem komunitního charakteru, prodejnou s upomínkovými předměty, vstupenkou na projekce a také podpůrnou sbírkou.
Rádi bychom dali/y najevo svůj nesouhlas s rozhodnutím polské vlády zakázat ve své zemi potraty, a tak výtěžek GIFTSHOPu pošleme na účet organizacie Ciocia Czesia.
S dodržením předepsaných rozestupů a na čerstvém vzduchu tak budete moct pomoct a zároveň shlédnout klauzuru CASu.
Výtěžek z prodeje artefaktů GIFTSHOPU bude věnován organizaci Ciocia Czesia – skupině, která se rozhodla založit svépomocnou podpůrnou síť pro osoby z Polska, kterým je upírán přístup k bezpečným a legálním interrupcím.
Umělci: Olga Mikh Fedorova, Dominik Gajarský, Olga Krykun, Barbora Látalová, Zden Brungot Svíteková Kurátor: Viktor Čech Architekt: Matěj Kos Grafické řešení: Jan Slabihoudek CGI@3D: Marek Bulíř, Jáchym Moravec
Poslední, třetí část projektu zaměřeného na vztah současného umění, choreografie a současného tance je věnována otázce tělesného pohybu jako časoprostorové (dis)kontinuity. Vnímání času a pohybu lidského těla v současném videu, performanci a tanci. Výstavní realizace se odehrává kompletně v online 3D prostředí, propojující prostřednictvím videí, instalací a interakce diváka, obě umělecké oblasti.
10. 10. 2020 - 1. 11. 2020/ výstava prodloužena do 15. 11. 2020 (vernisáž: pátek 9. října 2020 od 13:00 do 19:00)
Christian Kasners, Susanne Keichel, Tobias Neumann, Andrzej Steinbach, Lina Zacher
kurátoři: Stephanie Kiwitt, Anna Voswinckel, Tereza Rudolf
Výstava je součástí Fotograf Festivalu #10
Doprovodný program:
Druhý rozhovor: Proměnlivá perspektiva
Alžběta Bačíková, Susanne Keichel, Lina Zacher
9. 10. 2020 v 17:00
Rozhovor o možnostech sociálně dokumentární praxe v současné fotografii a filmu. S umělkyněmi Ažbětou Bačíkovou, Susanne Keichel a Linou Zacher.
Perspektiva je otázkou vidění a jednání. Obě tyto činnosti jsou pak přímou reakcí na prožitek nějakého prostoru. Člověk dnešní doby obývá takové prostředí a komunikační prostor, jež umožňují a také si žádají celou řadu různých perspektiv. Ve světle této skutečnosti se pak opět nabízí otázka po povaze současné sociální fotografie.
Tobias Neumann se již mnoho let vydává do tožského města Lomé, aby tam fotografoval dvě sestry. Jeho práce na sérii portrétů pokračovala i později, kdy se jedna ze sester přestěhovala do Lipska. Přestože se prostředí k životu v obou městech velmi liší, Neumannův empatický vhled je jim společným prvkem.
Andrzej Steinbach ve své sérii fotografií představuje skupinu tří vrstevníků jako jakýsi spolek „proměnlivých identit.“ Tento jeho portrét lze vnímat jako antitezi k touze dnešní společnosti po homogenizaci a jasném vymezení hranic.
K podobným tématům, avšak specificky v českém kontextu, se ve svém projektu Nová Evropa vyslovuje i Christian Kasners. Všímá si zdejších symbolů konzumu, xenofobních výroků pravicových a populistických politických subjektů, projevů nacionálního socialismu a projevů levicového smýšlení, které zaznamenává na fotografiích, které poté skládá do těsné blízkosti vedle sebe.
Susanne Keichel již od roku 2015 dokumentuje způsob, jakým je v jejím okolí zacházeno s uprchlíky jako s předmětem politické a logistické třenice a xenofobní reakce.
Lina Zacher v rámci filmového workshopu s chovanci nápravně výchovného zařízení pro mládež na Madagaskaru vytvořila dokument, který je obrazem životních podmínek této mikrospolečnosti z pohledu trestanců samotných. Do jaké míry jsou nově vzniklá východiska prostorem pro jednání trestanců a do jaké pro jednání umělkyně?
Autorky: Natálie Podešvová, Jana Stárková a kolektiv
Tvůrčí tým: Adéla Križovenská, Natálie Matysková, Natálie Podešvová, Jan Poš, Jana Stárková,Veronika Traburová, Jan Vaniš
Účinkující: Jan Homola, Katarína Hudačková, Adéla Križovenská, Arman Kupelyan, Jana Maroušková, Natálie Podešvová, Jan Poš, Jan Štrachal, Veronika Traburová, Natálie Vacková, Jan Vaniš, Adéla Voldrábová
grafika: Matěj Moravec
Taneční inscenace studentů HAMU a jejich hostů pod vedením studentky Natálie Podešvové.
Z důvodů omezené kapacity je nutná rezervace na e-mailové adrese: effugio@email.cz.
Premiéra: 25. 9. v 19:30
Reprízy: 30. 9. a 2. 10.
Součástí projektu je taneční inscenace uváděná v prostoru Galerie AMU, a také multimediální expozice.
Uniknout, utéct, uprchnout – effugio. Podařilo se vám někdy utéct před vlastní myslí? Vyhrát boj s nutkavě obsedantními myšlenkami? Víte, jaké to je žít ve světě, kde vás všichni odsuzují za to, že právě to nedokážete?
Psychická nepohoda – každý ji zná, každý se s ní vyrovnává po svém. Co tak nesnesitelného se v životě člověka musí dít, že si vybere zrovna fyzické sebepoškozování, jako cestu, jak psychické nepohodě uniknout?
K sebedestruktivním formám se nejčastěji obracejí mladí lidé. U záměrného fyzického sebepoškozování nejčastěji víme o dívkách od 13 do 17 let. Nejsou však jediné, kdo takto řeší problémy a namísto sebelásky v sobě pěstují sebenenávist. Odkud to však pramení? Kde je počátek sebedestrukce a proč je pro ostatní většinou snazší tyto problémy nevidět?
Projekt Effugio je taneční instalace vycházející z tradice fyzického divadla. Snaží se odhalit časté příčiny, které člověka vedou k takto krajním řešením. Ptá se po spouštěčích a po vztahu k okolí.
Projekt je vytvořen za podpory HAMU a Galerie AMU.
12. 9. – 20. 9. 2020 (vernisáž: pátek 11. září 2020 v 18h)
Vystavující: Juan David Calderón Ardila, Ranaji Deb, Oskar Helcel, Martin Netočný, Hassan Sarbakhshian, Evgenii Smirnov, Longyu You
kurátoři: Hynek Alt
grafika: Matěj Moravec
Diplomová výstava studentů katedry fotografie, FAMU v Praze.
Jaká je nálada v zemi?
Poslední diktátor ztrácí kontrolu.
Já prostě neexistuji.
Vyměňujete své zdraví za umění.
Žádné viry zde nejsou.
Extrémisté se snaží vzít německý parlament útokem.
Odejděte, než bude pozdě!
Vesničané dávají přednost tvrdé práci.
Hráči NBA podnikají skutečné politické kroky.
Čína vrací úder.
Podělte se o své zážitky!
Záběry z dronů odhalují rozsah poškození.
Kandidát vychází z úkrytu.
Zuckerberg obviňuje dodavatele.
Každý den se dozvídáme o nové ztrátě.
Nepokoje vyvolávají ostře odlišné reakce.
Banksy financuje záchranný člun pro uprchlíky.
New York není mrtvý.
Lidé proměňují své suterény v soukromé fantasy světy.
Spojte se a uzdravte se!
Rezignujte!
V angličtině se přítomný čas prostý používá k vyjádření akce, která se děje nyní nebo pravidelně. Je to nejběžnější forma slovesa. Příklady titulků využívajících přítomný čas prostý jsou převzaty z dnešního vydání britských novin The Guardian.
Rozpoznávání znaků současné doby je jádrem umělecké praxe. Neustálý tok a nejasné rozlišení, kdy se přítomnost vynoří z bezprostřední budoucnosti, jen aby se o chvíli později propadla do zkamenělé minulosti, činí tento úkol extrémně náročným na pozornost jednotlivce. Všechny technické obrazy jako samostatné nebo sekvenční indexikální záznamy vždy zachycují pouze to, co je tady a teď. To je vlastnost technických obrazů, která nám od doby stínů v jeskyních pomáhá rozlišit naše vzpomínky od našich bezprostředních zážitků.
Sedm studentů vystavujících své diplomové projekty čerpá své prvotní zkušenosti z fotografie. Praxe každého z nich se postupem času vyvíjela a každý dospěl k používání jiného média a vlastního jazyka. Výstavu Simple Present Tense nepropojuje žádné společné téma, spíše sdílené fyzické a psychologické podmínky, v nichž díla vznikala. Situace informačního přetížení, nejistoty a extrémních změn ve způsobu, jakým vnímáme fyzickou realitu, vedla k radikální upřímnosti, flexibilitě a nutnosti nové přesnosti.
Vystavující: František Fekete, Vendula Guhová, Lucie Ščurková, Veronika Švecová
Diplomová výstava studentů Centra audiovizuálních studií FAMU v Praze.
Název výstavy Odkrok je pro vystavující autory metaforou vyjadřující snahu nazírat na rychlý vývoj naší civilizace z nových úhlů. Může znamenat vědomé zpomalení, uvědomění si následků našich činů, snahu o udržitelnou budoucnost, roli umělce v ní nebo upozornění na přehlížené sociální skupiny a fenomény.
František Fekete Autoportrét jako pochybnost videoinstalace
Autoportrét jako pochybnost je videem na pomezí eseje a pohyblivé koláže. Autor si klade otázky po smyslu vlastní tvorby a uvažuje o pochybnosti jako tvůrčím prostředku. Skrze pochybnost se táže po své identitě jako umělce a o mechanismech a hranicích umělecké tvorby. Video je výrazně introspektivní, avšak tvoří jej i fragmenty dialogů s dalšími autory. Prostřednictvím audiovizuálního komponování autorských obrazů, rodinného archivu, nalezeného materiálu, kreseb a textu se ptá po okolnostech vlastního vzniku.
Lucie Ščurková Kořen lidstva série fotografií, kresby
Jak byl stvořen svět a lidé v něm, kdybyste to všechno měli říct jako příběh? Přežili by hrdinové do dnešních dnů? A pokud ano, jak by se jim dařilo?Kořen lidstva představuje novou mytologii se všemi jejími náležitostmi. Její hrdinové Gaia a Golem bojují s developery, auty a normativností, ovšem stereotypy jsou na každém kroku.
Vendula Guhová Obohacování půdy instalace
Úrodná půda s dostatkem humusu má schopnosti dobře zadržovat vláhu, absorbovat CO2, lépe zvládat nepřízně počasí, nemluvě o prospěchu pro výživnou hodnotu potravin. Proto je třeba ji obohacovat organickým způsobem a dbát na obnovení života v ní. Vrstva jednoho centimetru půdy vzniká přibližně sto let, přesto s ní bývá často lehkovážně zacházeno jako s plně obnovitelným zdrojem.
Půda není jen mrtvou horninou, ale živou hmotou plnou mikroorganismů, žížal, hub a živin. Půda velkých lánů monokulturních polí je často narušována užíváním průmyslových hnojiv a pesticidů, nehledě na jejich vyplavování do podzemních vod a jejich negativní následky na schopnost regenerace životního prostředí.
Dodávání organických hmot do půdy má pro půdu mnohostrannější a komplexnější pozitivní účinek oproti dodávání jednotlivých chemických prvků v podobě průmyslových hnojiv. Na půdu se lze dívat podobně jako na vzduch – na společné bohatství, o něž je třeba pečovat.
Nejjednodušším způsobem, jak se může městský člověk přidat k obohacování půdy bez přístupu ke statkovým hnojivům, možnostem aplikovat zelené hnojení či meziplodiny, je vyhodit svou kávovou sedlinu či nať od mrkve do kompostu. Záměrem instalace je vytvořit společné gesto, dát najevo, že je třeba problematiku stavu půdy systémově řešit.
Po Malé Straně a místních institucích jsou rozmístěny plakáty s výzvou k participaci na obohacování půdy – ke vhození bioodpadu do kompostu. Návštěvníci galerie mohou zapsat, čím do kompostu přispěli. Jsou tu vystaveny mentální mapy expertů, které se zabývají provázaností role kompostu s obohacováním půdy v zemědělství a potenciály jeho využití v něm. Autorka v průběhu výstavy obchází podniky a instituce v okolí a sbírá od nich jejich bioodpad. Pravidelně se chodí o dílo starat, přehazovat ho, přispívat do něj svým vlastním bioodpadem a mísit ho se zeminou z konvenčního pole z podlahy galerie. Po skončení výstavy bude částečně zetlelý kompost přemístěn na konkrétní konvenční pole na okraji Prahy. Dojde tak k jejímu obohacení. Komposter bude přemístěn na venkovní veřejně přístupné místo Malé Strany, aby mohl dále sloužit svému účelu.
komposter – Štěpán Trefil, grafika – Vendula Guhová, konzultace projektu – Tomáš Uhnák, Martin Blažíček, mentální mapy vytvořené experty na téma půdy – Alžběta Randusová (ministerský rada pro obor ochrany půdy na Ministerstvu zemědělství), Soňa Valčíková (konzultantka pro bioodpady a kompostování, Kokoza), Soňa Jonášová (Institut cirkulární ekonomiky), Jaroslav Záhora (půdní biolog, Mendelova univerzita), Barbora Chmelová (ekoložka), František Hájek (agronom, kompostárna Jarošovice)
Veronika Švecová The Final Quest Of The Real-Playness instalace
Traumatické dospívání zahání dívku k eskapickému vášnivému hraní videoher. Svíravé vakuum bezmocnosti tyranizující její všední realitu naráží na její kvetoucí imaginaci. Avatar z její oblíbené videohry naplno ztělesňuje její paralelní identitu. Putování za nalezením klíče dává dívce naději k vysvobození ze stínů prohnilé skutečnosti. Zbývá už jen dohrát finální level a setkat se tváří v tvář s nepřátelskými démony, zrcadlícími zažívanou deprivaci teenagerské existence.
Vstupujeme do fragmentu pokoje nevinné dívky a poodhalujeme bojiště rozehrané závěrečné scény, ve které se transformuje ve svůj vlastní herní idol. Snad už brzy zdolá poslední nástrahy a její fantazijní představy se stanou krajinou vlastních snů.
video Filip Kopecký
Doprovodný program k výstavě:
Nutnost péče o půdu, panelová diskuze, 2. 9. 2020 od 18h
Phoebe Berglund (USA), Veronika Čechmánková (CZ), Agnieszka Mastalerz (PL) a Michał Szaranowicz (PL)
kurátoři: Viktor Čech
architektonické řešení: Matěj Kos
grafika: Jan Slabihoudek
Doprovodný program:
Choreografie a analýza pohybu (Hana Polanská Turečková): 21. července 2020, 16:00
Úsilí o přednášku (přednáška Viktora Čecha): 5. srpna 2020, 18:00
Komentovaná prohlídka (Viktor Čech): 20. srpna 2020, 18:00
Druhá část projektu věnovaného roli tělesného pohybu, tance a choreografie v současném umění, směřuje k otázce fyzického úsilí a aktu práce. Vůle a energie k pohybu není na poli lidského těla spojena jen s řadou funkčních mechanismů a naplňováním ideálu efektivity, ale je také územím výsostně politickým, místem kontroly i vzepření se, fyzikálních důsledků i jejich symbolického vyznění. Vystavující umělkyně a umělci se setkávají v síti struktur napnutých mezi těmito polaritami.
Fyzické úsilí, s nímž vykonáváme jakýkoliv náš pohyb má mnoho různorodých způsobů provedení a kvalit, ty ovlivňují nejen jeho funkci a výsledek, ale rovněž jeho vizuální podobu. Jak poukázal svým výzkumem pohybu jakožto pracovního úsilí už modernistický choreograf Rudolf Laban, spojitost mezi specifickou kvalitou našeho fyzického úsilí, ať již jí míníme použitou sílu, rychlost či kontinuitu, přímo vede k definování určitých choreografických forem. Na téma úsilí ovšem nejde nahlížet jen z úzké perspektivy biomechaniky lidského těla. Je úzce spojené s naší vůlí k aktivnímu pobytu v tomto světě a je nemůžeme si bez něj představit žádnou z našich aktivit, natož pak pracovní činnost.
Právě s pracovním procesem, jeho směřováním, motivací i zpětným vztahem k naší tělesnosti jakékoliv fyzické usilování úzce souvisí. Stejně jako v oblasti samotné choreografie se tu nemůžeme vyhnout otázce kontroly, přivlastnění si a objektivizaci lidského těla. Vždyť i řada výzkumů právě s těmito okolnostmi souvisela, nejen samotná extrémní efektivizace fordismu, vedoucí k neustálému opakování omezeného rejstříků pracovních pohybů dělníků, ale i vizuální analýzy pracovního pohybu. Zdánlivé hranice mezi světem průmyslové produkce a estetikou pohybu rozmlžil ve svých aktivitách sovětský avantgardní výzkumník a básník Aleksej Gastev, vedoucí moskevského Úřadu práce. Jeho básně oslavující syntézu dělníka a stroje i jeho vizuální rozbory pracovních aktivit jsou toho krásnými příklady.
Práce, její politická, sociální i etická hodnota samozřejmě zajímá intenzivně i vizuální umění, minimálně již od modernismu 19. století. Tento výstavní projekt by chtěl na dané téma nahlédnout ze specifického pohledu, propojujícího choreografické uvažování nad pohybem jakožto formou i funkcí a pohledem vizuální tvorby ohledávající tyto aspekty vzhledem k jejich symbolické i formální reprezentaci. Prezentovaná tvorba americké choreografky a umělkyně Phoebe Berglund, české umělkyně Veroniky Čechmánkové a polských umělců Agnieszky Mastalerz a Michala Szaranowicze se soustředí na různorodé aspekty již výše zmíněného: vztahu mezi fyzickým usilováním o pohyb, sociálním i kulturním kontextem s tím spojeným a uvědomováním si role naší tělesnosti v této komplexní síti nástrah.
Phoebe Berglund: Basic Economy vs. Economy vs. Flexible Economy, tříkanálové video, 2020, 15 min
Tříkanálové video je pojaté jako výuková instruktáž pro zaměstnance a zkoumá vztah mezi pružností těla pracujícího a pružností ekonomických modelů. Phoebe Berglund vystupuje v roli kancelářské pracovnice aukční síně Sotheby’s,
pohybuje se mezi pracovními úkoly ve své kanceláři na Wall Street, bezesnými nocemi v hotelovém pokoji během pracovní cesty do Šanghaje a svým bytem během Covid-19 karantény. Sledujeme její práci, jídlo, spánek, cesty taxíkem a noční tančení. Video je doprovázeno autorčiným komentářem, který vznikl promísením textů z human resources webů s fikcí a jejím osobním deníkem. Videem prostupují témata sociální a ekonomické mobility, touhy po bohatství, privilegií, mezinárodních intrik, trávení života na cestách, nekonečné samoty, virtuálního sexu, subjektivity, svobody, času a dluhů.
Phoebe Berglund: Work Poster: Office Stretches plakáty, 2020
Projekt realizovaný původně autorkou pro newyorský prostor Cubicle v době Covid-19 karantény zve diváka do potemnělé a opuštěné kanceláře na Manhattanu, jejíž nepřítomní zaměstnanci pracují z domova. Laminovaný plakát pojmenovaný „Office Stretches“ visí ve vyprázdněném prostoru a nabízí řadu efektivních protahovacích cviků pro pracovníky v kancelářích. Tyto obrazy těla čekají až se vrátí zaměstnanci a zaujmou zase svá pracovní místa.
Představte si, že jste jeden z nich. Lehce položte jednu vaši ruku na vrcholek hlavy, zatímco druhou rukou si podepřete bradu. Za pomoci vašich paží nakloňte krk doleva dokud neucítíte tlak. Položte obě ruce na záda ve tvaru diamantu. Zhluboka se nadechněte a pohlédněte vzhůru ke stropu. Položte čelo na klávesnici a poslouchejte tlukot vašeho srdce. Roztáhněte nohy a zatelefonujte někomu. Představte si obraz sama sebe v jiném světe. Přimáčkněte svou hlavu k programovému oknu Microsoft Office a uvidíte mě. Jsem ve vaší kanceláři, vy jste ve svém těle, společně se pohybujeme jako jeden, nyní, ve virtuálním čase a prostoru. Tančíme, dokud svět neskončí.
Práce Work Poster: Office Stretches vznikla pro Wendy’s Subway ve spolupráci s Simran Ankolkar. Tištěné plakáty jsou k dispozici na objednání u Wendy’s Subway na adrese: https://bit.ly/workposters
Veronika Čechmánková: Dialog With The Previous video, 2019, 2:15 min, instalace
Veronika Čechmánková ve své video performanci spojuje dva zdánlivě protikladné světy. Prvním je moderní kultura cvičícího těla, spojená v řadě dnes populárních trendů jako je třeba jóga s hledáním oné mýtické integrity a rovnováhy těla a duše. Druhým naopak svět našich venkovských prababiček, s jejich každodenní tvrdou prací v hospodářství a až doslovným dobýváním si denního chleba. Rituál sklizně, práce s kosou a její choreografie je zde uveden jako zasvěcení, jednotlivými cviky vedoucí až k výsledné katarzi v podobě objektů z pečiva. V něčem vlastně ideální svět tvrdé práce a chleba starého venkova, spojený s nekonečným opakováním cyklu lidského života a přírody se zde proniká s civilní realitou současnosti, v níž je naopak podobné usilování a disciplinování těla v tělocvičnách spíše technokratické aspekty naší společnosti zakrývajícím simulakrem.
Agnieszka Mastalerz & Michał Szaranowicz: Primary Swarm, 2020 a Sluice (2018), smyčka
Ve Varšavě na východním břehu Visly, přes řeku naproti od Muzea moderního umění je realizován developerský projekt Port Praski (česky: Pražský přístav). Mezi lety 1885-2012 tento areál sloužil jako říční přístav, obklopený činžovními domy chudiny a zelenou divočinou. Byly zde také jatka. Ambiciózní stavební projekt má změnit auru místa na evropskou výstavní čtvrť. Projekt nemůže být dokončen, dokud nebudou postaveny plavební komory.
Umělci realizovaná videoinstalace reaguje na tuto lokaci a odkazuje k funkci stavidla, jakožto mechanismu, který mění úroveň toho co jím prochází. Skládá se ze dvou videí vzniklých za spolupráce obou umělců: Sluice (antropometrická brána z rukou, 2018) a Primary Swarm (skupina průzkumníků která prostupuje kokonovitým prostorem a také černobílý záznam dnešního Pražského přístavu, 2020).
video Miroslava Konečná
Hana Polanská Turečková: Choreografie a analýza pohybu (workshop)
Rudolf Laban vypracoval v první polovině 20. století pohybovou analýzu, která dodnes nebyla překonána. Mimo jiné pozoroval v továrně dělníky při práci. Jejich každodenní gesta a funkční pohyby poté dokázal přesně popsat a roztřídit do ucelených systémů. Jeho analýza je komplexním systémem vědění o pohybu zahrnující tělo (body), sílu/dynamiku (effort), tvar (shape) a prostor (space harmony). Při našem workshopu zkusíme využít zkoumání v oblasti síly a dynamiky pohybu tak, abychom pochopili, jak je pohyb v našem životě vykonáván a jak jej můžeme rozšířit do oblasti taneční exprese. Společně pak jako skupina zkusíme vytvořit choreografii inspirovanou pohybovou analýzou Rudolfa Labana a využijeme tento čas k tomu, abychom se bavili a zkoumali otázky pohybu související s kvalitami pohybu.
Janek Rous, Hana Turečková Polanská a Ivan Svoboda, Zuzana Žabková
kurátoři: Viktor Čech
architektonické řešení: Matěj Kos
grafika: Jan Slabihoudek
Doprovodný program:
10. června 2020, 19h, Tanec jako metafora myšlení? (přednáška Viktora Čecha)
17. června 2020, 18h, Ekosystémy pohybu a myšlení (panelová diskuze)
25. června 2020, 18h, Komentovaná prohlídka
Může být tělesný pohyb metaforou našeho myšlení? Lze ho chápat jako možnost vztahování se k myšlenkovým procesům odlišnou od jejich pouhé verbalizace? Kolem těchto otázek je vystavěn tento projekt, propojující výstavu se sérií přednášek, projekcí a diskuzí z oblasti vizuálního i tanečního umění. Je prvním z tematického cyklu tří projektů, které budou v GAMU realizovány v průběhu letošního. Jejich společnou oblastí zájmu je zóna, v níž se často setkávají současný tanec a choreografie s oblastí výtvarného a vizuálního umění, totiž otázka našeho tělesného pohybu a jeho struktury a vztahu k různým aspektům naší reality.
Projekt nazvaný Choreografie mysli má být především úvodním definováním celého projektu, procesem, v jehož rámci budou konfrontovány diskurzy současného umění a současného tance a myšlení o nich s lokální situací obou oblastí. I proto bude i samotná v galerijním prostoru realizovaná výstava především platformou pro živý dialog realizovaný ve spojení s doprovodným programem.
Výběr na výstavě prezentovaných děl se soustředí na několik možností vztahu choreografie a tělesného pohybu k současné umělecké praxi v galerijní oblasti. Zatímco dvě vystavená díla slovenské umělkyně Zuzany Žabkové jsou výrazným příkladem syntézy práce choreografky a vizuální umělkyně prostřednictvím nečekaných posunů v úlohách obou oborů, pro výstavu vytvořený projekt Hany Polanské (v tvůrčí spolupráci s Ivanem Svobodou a řadou dalších participantů) je výsledkem spolupráce choreografky, tanečnice a vizuálního umělce reagujících na s tématem výstavy spojený teoretický diskurz, především konkrétní text Alaina Badioua. Fiktivní videodokument Janka Rouse je pak naopak příkladem jedné z možných situací, v níž se vztah tělesného pohybu a verbální narace vyskytuje paralelně v řeči současného videoartu.
Doprovodný program bude tvořen několika událostmi. První z nich bude tematická přednáška inspirovaná úvahou Alaina Badioua nad chápáním tance jakožto metafory myšlení, která bude směřována k paralelám tohoto vztahu v současné světové tvorbě obou oblastí (Viktor Čech). Druhou pak moderovaný diskuzní panel se skupinou pozvaných hostů, tázající se po vztahu tělesného pohybu, ideologií a konceptuálního myšlení v současné umělecké situaci.
video Miroslava Konečná
Zuzana Žabková: Une élevation arrondi retirée, video, 2010, 1:50 min
Umělkyně v tomto videu umělkyně využila své zkušenosti choreografky, když na základě francouzského názvosloví klasického tance sepsala poetický text, který ve slovenštině získal autonomní literární význam, zatímco na neutrálním černém pozadí tančící tanečnice a tanečníci jej aplikovali jako formalizovaný taneční projev mající abstraktní hodnoty. Text předčítající hlas nahrazuje hudební složku a současně vytváří kontrast mezi jeho lyričností a konkrétním technickým pojetím choreografie. Jako v mnoha dalších pracích zde Žabková rozvinula komplexní hru, kde jsou využity techniky média choreografie v posunutém kontextu, který současně ohledává i překračuje jeho hranice. Mnohem pružnější a širší pole vizuálního umění jí v tomto ohledu slouží jako místo realizace jejího osobitého tvůrčího diskurzu, který si přitom uchovává i své pozice v oblasti tance.
Libreto k baletu Une élevation arrondi retirée
I.
Une balancoire entrelacé a la terre
Une glissade a gauche , a droit un deboulé
ecarté
Devant le deboulé un defilé glissé
en dedan sciseaux jeté
a gauche ballon en l air au milieuII.
Enchainement des preparatioin a une grande apotheose
En l air feerie des attitudes elevées
Defilé des aplombs posés
Les demi- caractere relevé
Tourbillon des reverencesIII.
Entré des pas de bouré
Les attitude elevé detourné
Apotheose abaissé
Ballon par terre
IV.
Échapé bourré retiré en promenade
Temps de l´ange
Echappé frappé par élevation arrondi
Pas de deux passés changés
en promenade
Les bras assemblés
V.
Enchainement des contretemps
Entrée des pistolets
Echappé fouetté
Battement tendu
Battement coupé
Échapé chasé
Cou de pied emboité
en descandant le deboulé échappé demiplié
pas failli
echappé devant le défillé
echappé piqué
les ciseaux ouvert devant le defilé
VI.
Une élevation arrondi retirée derriere
balancoir entrelacé
Feérie des temps lié ua passé effacé
Dégagement d ´équilibre couru
I.
na zemi pohodená prepletená hojdačka
na ľavo kĺzačka, na pravo odľahlý prudký
zjazd
pred zjazdom klzká úžina, v nej pohodené
nožnice
v strede balón vo vzduchuII.
sled príprav
na veľkú oslavu
vo vzduchu čaro vznešených postojov
sprievod hraných sebavedomí, šľachetných polocharakterov
vír poklônIII.
vstup opitých krokov
vznešené postoje obmenené
veľká oslava oslabená
balón na zemi
IV.
osamelý opitý unikajúci na prechádzke
čas anjela
unikajúci unesený zaoblenou vznešenosťou
kroky dvoch zmenených minulostí na prechádzke
spojené náruče
V.
sled neočakávaných udalostí
vstup pištolí
bičovaný utečenec
napäté bitie
prerušené bitie
hnaný unikajúci
vykĺbený priehlavok, schádzajúc prudký zjazd utečenec zohnutý
krok omylu
unikajúci pred úžinou
bodnutý unikajúci
pred úžinou otvorené nožnice
VI.
zaoblená vznešenosť opustená za
prepletenou hojdačkou
čaro časov minulých pominulo
uvoľnenie známej rovnováhy
Zuzana Žabková: De Profundis, video, 2012, 4:43 min
V tomto videu autorka multiplikovala postavu dirigenta, řídícího neviditelný orchestr. Každá z individualit, dirigující své oblíbené podání žalmu, vytvořené jiným skladatelem, zde dostala roli v „choreografii“ řízené pohybující se kamerou. Vznikla tak nejen poetická vizuální studie této specifické pohybové řeči, ale došlo i k zvláštnímu obrácení jejího paradigmatu, kdy se z kontrolujícího a vedoucího stává subjekt estetické analýzy. Sémantickou řeč dirigentových gest, která je ale současně svým způsobem i výrazově náročnou estetickou formou zde autorka posunula od její úlohy určité formy gestického jazyka směrem ke kombinatorické hře s individuálními pohybovými kvalitami každého z performujících.
Janek Rous: Vysvobození z bytu, kde prach je uchováván z úzkosti a se smyslem pro pořádek, video, 2019, 15:53 min
Fiktivní dokument Janka Rouse není jen verbální narací inscenovanou kolem skutečného příběhu jednoho nejmenovaného místa, ale současně i vizuálním a gestickým vyjádřením tohoto malého dramatu, odrážejícího naši nedávnou historii, současnost i s nimi spojenou krizi hodnot. Gesta a pohyb onoho anonymního vypravěče i s nimi si pohrávající pohyb kamery jsou i zajímavým příkladem nakolik vztah gesta a tělesného pohybu s na něj aplikovanou narativní fikcí může vytvářet základní kostru výsledného uměleckého sdělení.
Tanec jako metafora pro myšlenku. Alain Badiou, Hana Polanská ve spolupráci s Ivanem Svobodou, 2020, videoinstalace
Choreografka Hana Polanská ve svém projektu vytvořeném přímo pro tuto výstavu vytvořila ve spolupráci s umělcem Ivanem Svobodou, tanečnicí Zdenkou Svítekovou a dalšími participujícími triptych videí, propojených se zvukovou nahrávkou, která jsou tvůrčím mezioborovým dialogem s již zmíněným textem Alaina Badioua, nazvaným Tanec jako metafora pro myšlenku.
Video I.
She is not even a dancer:
improvizace a četba textu: Zdeňka Brungot-Svíteková
text: Alain Badiou, Dance as a Metaphor for Thought (výňatky)
kamera: Ivan Svoboda
Video II.
Le Roi danse:
tanečník: Jakub Češpivo
kamera: Ivan Svoboda
hudba: Spotify – výběr Jakuba Češpivo
Video III.
Dance:
kamera: Ivan Svoboda
hudba: Jean Babtiste Lully, Le Roi Danse
slovo: Zdeńka Brungot-Svíteková, Jakub Češpivo
6. 2. – 16. 2. 2020 (vernisáž: 5. února 2020 v 18 h)
Nikola Klinger, Anežka Horová, Marie- Anna Šulc- Hajšman, Alexandra Sihelská, Aleš Zůbek, Hannah Saleh, Lucie Ščurková, Gabriela Paliová, Jozef Čabo, Veronika Švecová
kurátoři: Marie Lukáčová, David Kořínek
grafika: Jan Slabihoudek
Skupinová výstava Horizont událostí představuje výběr aktuálních prací studentů Centra audiovizuálních studií FAMU na pomezí performance, filmu a nových médií. Výstava volně navazuje na Horizont událostí I. v Galerii Fotograf.
Galerie AMU představuje výběr nejzajímavějších klauzurních prací studentů Katedry fotografie FAMU. Kompilace studentských projektů je průsečíkem několika témat, které daleko víc hledají otázky než odpovědi na konkrétní problémy. V instalaci se nejčastěji skloňují aktuální společenská témata jako práce, peníze, technologie, individualita nebo emoce.
29. 11. - 20. 12. 2019/ výstava prodloužena do 5. 1. 2020 (vernisáž: čtvrtek 28. listopadu 2019 v 18h, komentovaná prohlídka: středa 18. prosince 2019 v 18h)
Marie Lukáčová, Matěj Pavlík, Lucie Rosenfeldová
architektonické řešení: Kateřina Kulanová
grafika: Jan Slabihoudek
Kompozitní portrét odporujících obrazů
V následujícím se pokusím zodpovědět otázku, jak uvidět výstavu, nebo jinak, jak si představit celek, který napříč několika místnostmi sestává z odlišných děl různých autorek a autora, a vzpírá se tak sjednocujícímu uchopení. Možné vodítko nabízí odkaz v jedné z vystavených prací, a sice metoda kompozitního portrétování. Vytvořil ji průkopník eugeniky Francis Galton, když vrstvil tváře focené z jistého úhlu a za shodných podmínek tak, aby vyvstala podoba sdílená všemi tvářemi zahrnutými ve skupině. Tímto způsobem se v „obrazové statistice“ zviditelnily typické rysy, zatímco z „jednotlivých zvláštností“ zůstávaly jen, jak říkal Galton, „přízraky stop“. Na fotografickou technologii spoléhal jako na materializaci empirismu a naturalismu, tedy jako na něco, co díky průhlednosti reprezentace zajišťuje objektivní poznání. Biometrická fotografie mu posloužila jako nástroj matematizace biologie, sociologie a antropologie, tedy disciplín, jež se v jeho náhledu protnuly v eugenice, která pak nejen podala teoretický popis jevů, ale zároveň předepisovala protokoly sociálního inženýrství. Matematizace věd, a potažmo matematizace vědami popisovaného či předepisovaného světa, se pojila s instrumentalizací vědeckého poznání a vědění ve jménu domněle rozumného panství nad světem. Vytvořily se tím předpoklady pro převoditelnost čehokoli na informaci, která dnes podléhá stále abstraktnějším formám komodifikace a směřuje k financializaci všeho. Této soudobé politické ekonomii pak navzdory příležitostným příslibům většinou neuniká ani současné umění. Umění coby investice představuje především ekonomickou hodnotou, přičemž estetická hodnota slouží jako kamufláž ziskuchtivé spekulace. Autonomie umění, jíž se oháněli modernističtí teoretici, zůstává šidítkem pro ty, kdo právě nic nenakupují. Obrazy se podobně jako informace generují z napětí mezi opakováním a novostí a stávají se jednotkami libidinální ekonomie. Někdejší rozpoznání uměleckého výkonu jako vzoru neodcizené práce se převrací v diktát kreativity, originality a autenticity, s jakými máme za úkol utvářet sebe samé coby subjekty. Prvořadý vykladač moderní subjektivity Sigmund Freud odkazoval na Galtonovu metodu kompozitního portrétování, aby přiblížil jeden ze základních výkonů snové práce, tedy zhuštění, jímž ve snu dochází k průmětu různých jevů do jediného. Jejich rozlišením, stejně jako vysledováním v jednotlivostech méně zřetelných obsahů, lze podle Freuda zjednat přístup k jinak nedostupnému nevědomí. V jeho stopách se na kompozitní fotografii odvolával i překladatel Charles Mauron, když formuloval svou metodu „psychokritiky“. S její pomocí si sliboval v textech odhalovat dosud nepozorované prvky a vztahy, které vzcházejí ze autorského nevědomí. Překrýváním textů téhož autora po způsobu Galtonových fotografií se Mauron pokoušel odkrýt obsesivní sítě asociací nebo mimovolných seskupení obrazů. Opět přitom nesledoval rozdíly, ale naopak společné rysy, tedy vyvstávající nezáměrné vzorce a jejich přeskupování. Pro naše účely bychom měli Mauronovu metodu poněkud přizpůsobit. Nemusí nám jako jemu sejít na tom, zda skutečně pronikáme do nevědomí autorek a autora. Ostatně ani fyziognomické typy, jaké Galton extrahoval z fotografií konkrétních tváří, neexistují v tom smyslu, že by jim odpovídaly totožné živoucí předobrazy. Naopak předpokládají výkon abstrakce, kterou lze považovat za jistou formu apofenie, jak se označuje sklon k rozpoznávání souvislostí a významů v nespojitých věcech. Podobně by Mauronův přístup zasloužil přehodnocení i v samotném pojmu nevědomí, který by se napříště nepojil s otázkou po významu, ale po výkonu. Všechny nejen nevědomé obrazy by se potom ukázaly jako potenciálně užité, ať už se uplatňují ve vědě, v medicíně, v technikách správy, dohledu a vládnutí, v uměleckém provozu nebo populární kultuře. Zároveň by se nabízelo zaměřit se ne na nevědomí, jaké popisoval Freud, ale na to, čemu N. Katherine Hayles říká „kognitivní ne-vědomí“, čímž míní kognitivní procesy distribuované napříč lidskými i nelidskými, biologickými i technickými systémy. Pokud Mauron považoval uměleckou tvorbu za objektivaci subjektivního vědomí, revize jeho přístupu odhaluje tvorbu jako přinejmenším obousměrný provoz mezi objekty a subjekty. I proto je třeba mluvit o obrazech, aby nás neumlčovaly, a proto je třeba s mluvit s nimi. Nedívat se na obrazy, ale s obrazy. A možná i společně přijít na to, jak se prodat, abychom se zaplatili, a přitom se nenechat koupit.
9. 10. - 10. 11. 2019 (vernisáž: úterý 8. října 2019 v 18 h, komentovaná prohlídka: sobota 19. 10. 2019 v 16h)
Zbyněk Baladrán, Kapwani Kiwanga, Violaine Lochu, Lucie Rosenfeldová a Matěj Pavlík, Zorka Ságlová, Martin Zet
kurátoři: Fabienne Bideaud
výstavní koncepce: Fotograf Festival
grafika: Jan Slabihoudek
produkce: Bubahof
Revoluce je politickým aktem protestu a reformy, k němuž výstava předkládá meta-myšlenku skrze mytologický a ikonický rozměr. Tyto konstrukční formy jsou subverzivnější a osobnější, což jim ale neubírá na zápalu do ideologického boje ani boje o identitu. Na jedné straně jde o otázku přivlastnění reality, v níž se stírá hranice mezi narací a fabulací, reálným a figurativním, a vzniká prostor pro formování významu “mytologie”; na druhé straně o otázku víry, kdy osoba a/nebo předmět ztělesňují veřejný nesouhlas, výzvu či souboj – ikonu. V rámci výstavy umělci představí projekty, při kterých jim byli inspirací Sun Ra, Patrice Lumumba či Angela Davis, nebo kolektivnější počiny jako např. obrození ruské revoluční písně; lidové legendy uváděné v 70. letech 20. století nebo analýza systému šíření obrazového materiálu, řízeného politickým režimem, od konce 80. let do současnosti.
video Miroslava Konečná
foto Max Vajt
Tento projekt byl podpořen z Nadačního fondu Nadace pro současné umění a GESTOR ochranného svazu autorského.
Výstava absolventů a studentů Katedry fotografie FAMU ukazuje aktuální přístupy k současnému umění ve vztahu k fotografii, imaginaci i společenským problémům.
Může být pečení chleba osvobozující?
Vidíš modrou stejně jako já?
Kolik stojí nájemná kamarádka na popovídání nebo nákupy?
Budeme někdy bydlet na Marsu?
Problémy, čas, lidská zkušenost a mnohé další základní věci, jako by se dnes povážlivě měnily. Jako by dnes, ve světě přehlceném informacemi, obrazy a (fake) zprávami, už byly marné všechny demonstrace a aktivismy. Jako by nestačilo komunikovat, speciálně přes sociální média. Jakoby nám v éře personalizovaného konzumerismu, wellnessingu a adrenalinových sportů chyběli úplně banální, každodenní zážitky.
Jako bychom se měli vracet k oněm basic things – ať už jde o pečení, vidění, osobní rozhovor nebo třeba umění. Když už nikde jinde, právě na měnlivém poli současného umění bychom si měli přestat nalhávat, že stačí, anebo vůbec lze pokračovat.
Otázky zůstávají.
Co mi může nabídnout vaření?
Co když nikdy neuvidím tvojí modrou?
Co když ženy dělají lepší umění než muži?
Co když mi chybíš, právě ty?
17. 7. - 1. 9. 2019 (vernisáž: úterý 16. července 2019 v 18 h, komentovaná prohlídka: středa 17. července 2019 v 18 h )
Rah Eleh (Kanada), František Fekete (ČR), Mahmoud Khaled (Egypt), Ayqa Khan (USA) a Joshua Vettivelu (Kanada)
kurátoři: Noor Banghu (Kanada)
grafika: Jan Slabihoudek
Digitalia je výstava hostujícího kurátora, která se multi-mediální formou věnuje tématu používání sociálních médií a jejich role přístupné umělecké formy a zároveň kulturního prostředí. Kurátorem je Noor Bhangu, a k vidění budou díla Rah Eleh (Kanada), Františka Fekete (ČR), Mahmouda Khaleda (Egypt), Ayqa Khan (USA) a Joshua Vettivelu (Kanada).
Výstava si bere jako svůj prvotní impulz koncept „digitalia“, termín převzatý od kanadského filmového kritika Camerona Baileyho, který pojednává o splývání genitálií, marginálií, a drátů. Bailey používá tento koncept jako odrazový můstek pro zkoumání, jakým způsobem těla skrze virtuální sféru performují svůj gender, rasu, sexualitu, a hendikepy. „Digitalia“ je teoretický koncept a základní princip, který se snaží o narušení běžného a přijatelného chápání internetu jako neutrálního a neutralizujícího prostoru, jehož nehmotný systém není naprogramovaný k rozeznání vtělené jinakosti.
Výstava nabídne multimediální a multi-perspektivní díla, která se pokusí odpovědět na tuto otázku: pokud je virtuálno vždy efemérní, jaké jsou možnosti pro těla, která uvažují a jednají mimo tuto logiku? Digitalia dále využijí stránky sociálních médií, převážně těch generovaných uživatelským obsahem – Tumblr, Instagram, Youtube, a porno archívy – jako brány, skrze které lze nahlédnout způsob, jakým se, skrze aktivní účast jejich pozorovatelů, materializované symboly propojují s virtuální texturou.
video Miroslava Konečná
fotodokumentace Světlana Malinová
Partner: Manitoba Arts Council a Ontario Arts Council
20. 6. - 7. 7. 2019 (vernisáž: středa 19. června 2019 v 19h)
Daniel Burda, Alexandra Cihanská Machová, František Fekete, Anežka Horová, Tereza Chudáčková, Martin Janoušek, Prokop Jelínek, Gabriela Palijová, Veronika Přistoupilová, Alexandra Sihelská, Andrej Sýkora, Lucie Ščurková, Veronika Švecová, Klára Trsková
Výstava diplomových, bakalářských a klauzurních prací Centra audiovizuálních studií (CAS) FAMU.
8. - 16. 6. 2019 (vernisáž: pondělí 10. června 2019 v 18 h, komentované prohlídky proběhnou v rámci Pražské muzejní noci dne 8. 6. 2019 v 19: 00 a 20: 45)
Niels Erhardsen, Světlana Malinová, Hanna Samoson , Borek Smažinka, Isabella Šimek, Leevi Toija, Jakub Tulinger, Kajetán Tvrdík, Petr Vlček
kurátoři: Václav Janoščík
grafika: Niels Erhardsen
I need to be myself I can’t be no one else I’m feeling supersonic Give me gin and tonic You can have it all but how much do you want it? (Oasis)
Když nám kapela Oasis slibuje, že můžeme být nadzvukově rychlí, když chceme být sami sebou, možná nejde jen o zábavu, o rychlost pohybu a volnosti, o jízdu. Možná jde také o společenský tlak, kterému jsme vystaveni. Musíme být stále víc přizpůsobiví, kreativní, flexibilní a rychlí. A musíme být i šťastní.
Umění na tento společenský a informační tlak může reagovat buď konzervativně, nebo snahou vydat se po proudu environmentálních, psychologických či technologických problémů. Výstava I’m Feeling Supersonic se vrhá touto rychlostí vstříc některým nejdůležitějším problémům dneška.
Klíčový vztah k technologiím přitom už není předmětem spekulací, obav nebo naopak naivních nadějí, ale mnohem spíš se týkají naší každodenní zkušenosti a citů. Nejenomže sociální sítě proměňují mezilidské vztahy včetně představ o lásce (Isabella Šimek), ale samotná technika se stává objektem našeho zájmu a empatie (Hanna Samoson a její rozebírání a skládání skenneru).
Stále diskutovanější se stávají i tak prekérní problémy jako jsou závislost na pornografii (Kajetán Tvrdík), útlak žen v různých kulturních kontextech (Jakub Tulinger) a bohužel i zneužívání dětí (Petr Vlček). Naši psychogeografii stále definují konzumní kultura (Leevi Toija), spektakularita (Niels Erhardsen), ale právě i ona nadzvuková rychlost (Světlana Malinová) a všudypřítomný pocit konce světa (Borek Smažinka).
Umění nám snad kdysi předávalo hodnoty a krásu, aby se svět zdál být zajímavějším, či bezpečnějším místem. Dnes je to naopak kritika a mapování problémů, excesů a tlaků, čím se umění snaží dělat náš svět alespoň srozumitelnější a smysluplnější, když už víme, že není ani nezničitelný, a ani pouze náš. Můžeme naše trable sdílet, když víme, že je nejde jednoduše napravit.
Terapie, spíše než umění; výklad tarotu místo interpretace; pocity místo talentu.
3.- 31. 5. 2019 (vernisáž: čtvrtek 2. května 2019 v 18 h, komentovaná prohlídka a dernisáž výstavy v pátek 31. května 2019 v 17 h)
Pavel Havrda, Michal Kindernay, Jana Mercogliano
kurátoři: Tereza Špinková
grafika: Jan Slabihoudek
Název výstavy vychází z přednášky Meditace o základech vědy filosofa a biologa Zdeňka Neubauera, ve které prohlásil: „Determinismus platí, dokud se něco nestane“. Přeneseně umělci vycházejí z tvrzení, že „řád platí, dokud se nepromění v chaos“. Obecně sledují chování nerovnovážných dynamických dějů v přírodě a živých a neživých společenství a také momenty, ve kterých přichází změna. Umělci pracují s předpokladem, že veškeré dění vychází ze složitých systémů, ve kterých se stále vynořují nové možnosti a volby, jež mezi sebou (ne)interagují. Disipativní struktury, mechanismy i živé organismy se skládají z jednotlivin, tvořící dohromady dynamický celek. Princip teorie chaosu, popisující stav systému, kde podsystémy fluktují a vzniklá nestabilita je zdrojem nové uspořádanosti a celkově proměny sledovaného, lze aplikovat na jejich tvorbu, ačkoliv interpretace naznačeného se v provedení a zkoumání liší. Rovněž i způsob tvorby vybraných umělců je podobný – výstava je chápána jako součást stále probíhajících výzkumů, které jsou samy o sobě procesuální. Výstava může sloužit jako ukazatel a „bifurkační bod“, ze kterého budou umělci směřovat svá bádání k dalším cílům.
fotodokumentace Světlana Malinová, Michal Kindernay
4.- 21. 4. 2019 (vernisáž: středa 3. dubna 2019 v 18 h, komentovaná prohlídka a poslech: středa 10. dubna v 18 h, během Velikonoc zavřeno: pátek 19. dubna - neděle 21. dubna 2019.)
kurátoři: Alexandra Cihanská Machová & Sara Pinheiro
Regardless je výstava věnovaná pionýrkám elektronické hudby a zvukového umění. Výstava se skládá ze série koncertů v rámci vernisáže a komentované prohlídky a poslechu.
7. 3. - 24. 3. 2019 (vernisáž: středa 6. března 2019 v 18 h, komentovaná prohlídka: pátek 22. března 2019 v 18 h)
Vystavující: Ivana Pavlíčková, Andrea Pekárková, Vít Svoboda
kurátoři: Viktor Čech
grafika: Jan Slabihoudek
Výstava Ekonomie sluchu klade akcent na nesamozřejmost toho, co se většinou snažíme vnímat jako přirozený stav – tedy recepci zvukových vjemů jako čiré informace, zbavené neustálého připomínání naší přítomné tělesnosti. Snaží se představit poslech jako tělesný a sociální jev, neoddělitelně spjatý nejen s naší biologickou podstatou i individuální sebeidentifikací ale i s mechanismy péče o sebe a komodifikace lidského těla.
Sluch jako jeden z primárních smyslů, jež nám umožňují interakci a komunikaci s okolním světem, je něco, co pokládá většina z nás za samozřejmou nezbytnost. Naše společnost je hluboce zakořeněná v komunikaci sdílením zvukových výrazů a na nich postavené vzájemné interakci. Poslech řeči či hudby je ale jen jednou z mnoha úloh k nimž nám v životě sluchové orgány slouží.
Někdy zapomínáme na to, nakolik je zkušenost zvukových vjemů neoddělitelně propojena s naší tělesností. Fyzičnost našeho pobytu v trojrozměrném světě souvisí i s všudypřítomnou krajinou zvukových vln. Neméně pak také s naším vnímáním rovnováhy a určením polohy těla vůči působení gravitace. I v tomto případě hrají sluchové orgány zásadní roli. Celý život se pohybujeme v makrosvětě zvukových ekosystémů a ekonomie vzájemné výměny informací prostřednictvím zvukových kódů, ale také vnímáme naši vlastní fyzickou přítomnost v nich i pomocí zmíněných orgánů.
Tento výstavní projekt není snahou o nějaké systematické či didaktické uchopení dané problematiky. Je spíše dialogem kurátora se třemi umělci v jejichž tvorbě se vyskytují určité její aspekty. Je jistě ovlivněn i osobní zkušeností kurátora, jenž si díky svému postižení neustále musí uvědomovat specifickou tělesnost slyšení a často nevyváženou ekonomii sociální interakce založené na zvukových vjemech.
Andrea Pekárková v rámci svého projektu „Recreation / Virtual Wellness“ již delší dobu rozvíjí otázky tvůrčí terapie problémů spojených se současnou technologickou civilizací a různých forem psychické hygieny. Jejím hlavním
výrazovým prostředkem se stalo grafické vyjádření prostřednictvím aktuální digitální vizuality.
Vít Svoboda v nekonečné řadě svých figurativních kreseb a akvarelů jde naopak cestou neustálého ohledávání tělesnosti výtvarného vyjádření i jeho vazeb na vlastní identitu. Ne náhodou se v radě z nich objevil právě motiv ucha a slyšení jako zásadního momentu naší tělesné zkušenosti.
Ivana Pavlíčková ve své tvorbě stojí na průniku dvou zdánlivě protikladných výtvarných světů. Na straně jedné stojí předmětná a s materiálem neoddělitelně spojená práce s keramikou, na straně druhé pak naopak virtuální svět počítačové 3D grafiky. Stejně jako se ale v dnešním světě tyto dvě roviny neustále prolínají, třeba při naší interakci s dotykovými rozhraními, tak i v její práci dochází k neustálým přesahům mezi smyslnou konkrétností předmětu a
jeho iluzorností. Zde reaguje na vnímání ucha jako orgánu spojeného s momentem fyzického kontaktu, smyslnosti a osobní hygieny. Tedy něčeho, co nám neustále připomíná že slyšení není jen abstraktní proces.
1.-17. 2. 2019 (vernisáž: čtvrtek 31. ledna 2019 v 18 h)
Daniel Burda, František Fekete, Nina Grúňová, Anežka Horová, Alexandra C. Machová, Petr Pololánik, Veronika Přistoupilová, Veronika Švecová, Klára Trsková
kurátoři: Martin Blažíček
grafika: Jan Slabihoudek
Skupinový výstavní projekt Compassion Fatigue je výsledkem společných diskuzí, revizí kulturních symptomů, společenských artefaktů, politických a ekonomických strategií. Pohybuje se na hranici dystopického diskurzu a romantizujícího obratu k tělesnosti, nové ritualitě a esoterismu. Jeho název odkazuje k fenoménu ztráty empatie, compassion fatigue, kterým je popisováno přehlcení stresujícími podněty vedoucí k neschopnosti vnímat utrpení. Ten vede k nečinnosti, ustrnutému melancholickému limbu, v němž se zůstává jen emocionální a fyzický prožitek nezastavitelného úpadku. Vystavené práce se snaží reflektovat nově vznikající meziprostor mezi ztrátou důvěry v systém a stále zřetelnějším hledáním prostoru osobní existence mezi neforemnou přítomností a neexistující budoucností.
12. – 24. 4. 2018 (vernisáž: 11. dubna a 17. dubna v 18 h)
kurátorka: Sara Pinheiro
WAVEGUIDES je site-specific zvuková instalace z dílny Doniy Jourabchi (BE) a Taufana ter Weela (NL). Dílo reaguje na okolní prostředí, a tímto způsobem zprostředkovává různé poslechové situace, a umožňuje zkoumat naše relativní chápání prostoru a naši jedinečnou pozici v něm. Instalace využívá vlnovody, jako například přenosové vedení, trubky či ventilační šachty, a za pomoci elektroakustických procesů, jakými jsou například konverze, amplifikace, přenos či nahrávání, pracuje s akustikou daného prostoru. Vernisáž bude následována veřejnou přednáškou Taufana ter Weela (12. dubna v 18 h) s názvem From Inner Ears to Other Spaces (Od vnitřního ucha k jiným prostorám), která se bude zabývat konceptem zvukového a časoprostorového umístění, a bude zkoumat roli vlnovodů v přenosu dat (tedy od vnitřního ucha k vnějším prostorám skrze propojení těl, strojů a prostředí). Bude se zabývat vztahem mezi společenskými způsoby poslechu, akustickými a elektroakustickými prostory, a různými přístupy k prostoru a času. Duo následně povede workshop, který výstavu otevře dalším vlivům a vstupům. Výsledky tohoto setkání budou zveřejněny 17. dubna v 18.00 při příležitosti druhé vernisáže.
Program
11. 4. – Vernisáž 1. části výstavy s performancí
12.–16. 4. – Veřejná přednáška Od vnitřního ucha k jiným prostorám a začátek workshopu
17. 4. – Vernisáž 2. části výstavy s performancí (výstup workshopu)
22. 4. – Intervence livecodingového uskupení k-o-l-e-k-t-i-v
Donia Jourabchi(BE) je průzkumnicí zvukových a kontextových vztahů mezi tělem a prostorem, která se ve své práci převážně věnuje materiální povaze zvuku. Její experimentální přístup k prostorovým praktikám vytváří prostorové a zvukové strategie, které mohou fungovat jako mechanismy pro práci se společenským a fyzickým prostorem. Účastnila se mnoha skupinových projektů v oboru designu zvukových zařízení, organizování veřejných vystoupení, experimentální hudby, tance a choreografie, elektroakustických zvukových technik, improvizace, nahrávání, prostorové amplifikace, instalací a skladeb, vlastnoruční výroby nástrojů, radiofonního umění a grafického designu. V rámci její práce se táže na společenské podmínky pro tvorbu subjektivního vědění neseného materiální povahou zvuku, a v rámci kontextualizované artikulace jejích site-specific děl se zaobírá vlivem jejich širších společenských podmínek a situací.
Taufan ter Weel (NL) je architekt, zvukový umělec a badatel s interdisciplinárním přístupem, pracující na pomezí zvukové praxe a společensko-prostorového bádání v kontextu městské problematiky. Zaměřuje se zvláště na politicko-ekonomické procesy, a mimo jeho časté spolupráce na nezávislých projektech, pracuje od roku 2014 také jako hostující učitel na Fakultě architektury TU Delft, kde v roce 2009 získal inženýrský titul (s vyznamenáním) v oboru architektury. Pracoval na poloviční úvazek jako instruktor (2009-2012) a hostující učitel (2013-2014) na The Hague University of Applied Sciences (Ústav stavěných prostředí) kde již dříve, v roce 2006, získal bakalářský titul. Dále pracoval jako analytik urbánních prostředí (2009-2010) pro rotterdamské Cohabitation Strategies, a byl uměleckým vedoucím (2010-2012) a spolu-vedoucím (2013-2014) na Blikopener Festival & Productions, což je pravidelně se opakující festival divadla, performance a instalačního umění v Delftu. Elektronickou hudbu hraje již od roku 2001, a absolvoval jednoletý kurz (2011-2012) nabízený Institute of Sonology při Royal Conservatoire The Hague.
14. 3. – 6. 4. 2018 (vernisáž: úterý 13. března 2018 v 18 h)
vystavující: Jakub Jansa, Karolína Juříková
kurátor: Lumír Nykl
Společná výstava Jakuba Jansy a Karolíny Juříkové je druhou částí série, jejímž pilotním dílem bylo pozvání do Klubu příležitostí. Bowlingový bar se tehdy stal půdou pro nebytový seminář o ontologii celeru pro všechny smysly.
Známí hrdinové se v nové výpravné epizodě přesouvají do klenutých prostor GAMU, dějiště iniciačního sezení mladých košťálů s jejich sudičkou v kulisách, kde se těla proměňují před očima v příslibu nového začátku. Z rituálně přečalouněného trůnu k nám promlouvá vědma, v jejíž vlídné tváři bují zárodky budoucí naděje. Jazykem znovuoživené lidové slovesnosti společně voláme po nové vláze pro sdílenou představivost.
Bezútěšnou prázdnotu tmavého pozadí a osobní vykořeněnosti střídá příslib kolektivního zasvěcení svěřenců/kyň do nového příběhu. Hrubá tetovací jehla a inkoust rozpitý v brukvovité tkáni napovídají, že všudypřítomná úzkost se dá vyhladit do na míru uhnětené role. Z hotového tvaru označeného oboustranně přijatým posláním trčí snaha dobrat se lepších vyhlídek na blízkou budoucnost. Knihovník/ce nebo květinář/ka si berou svůj podíl na společném vyprávění se stejně samozřejmou odpovědností, jaká promlouvá z až příliš skutečného příběhu o předsedovi třídy, který vytáhl spolužáky/čky z trosek školy prostě jen z věrnosti své funkci. Pocit unikání smyslu a vyčlenění z rychlého sledu mikroudálostí nás tíží a tlačí. Ve správném kolektivním naladění se ale může zhmotnit v dobře padnoucí stejnokroj.
Ready-to-wear dres ve hře o společnou věc.
Hybridní válka avatarů o smysl se tak zničehonic mění v pohádku o naději, v níž jsou krasopisně vykroužené nové formy sdílené ekonomie pozornosti založeny na vzájemné nezištné péči.
All of a sudden it’s another smile, it’s another heartbeat, it’s another style of thinking
New hope couture
Folk body modification
Peep-to-peep networking
Site-specific projekt „Melodram“ pracuje s touhou autorů stát se hudebními skladateli. Základem jejich libreta je prostor Galerie AMU a pohyb diváka v ní. Tematicky skladbu rámují tři texty, v různé míře ovlivňující lidské životy: Hippokratova přísaha, tisková zpráva NASA horující pro osídlení Marsu a vědecký popis latimerie podivné.
Autorka přetváří galerijní prostor v arénu, kde lze objevit život, ale také smrt. Výstavní projekt je inspirován minojskou ceremonií taurokathapsia, smrtícím tancem s býkem. Kdo je akrobatem – umělec nebo divák? Kdy vstupují do mystické hry? Je to právě teď anebo každým okamžikem. Rituální opakování hry, která možná nemá konce, udává vymezení abstraktnímu času, jejž autorka ve svých uměleckých projektech často využívá.
Výstava semestrálních, ročníkových a závěrečných studentských prací z Centra audiovizuálních studií FAMU:
Daniel Burda, Alexandra Cihanská Machová, Veronika Dostálová, František Fekete, Nina Grúňová, Vendula Guhová, Anežka Horová, Jakub Jirka, Jakub Krejčí, Adéla Kudlová, Veronika Přistoupilová, Anna Radeva, Luboš Rezler, Tomáš Roček, Andrej Sýkora, Klára Trsková
Veronika Durbáková, Oskar Helcel, Inka Karčáková, Alexandra Mertová, Zheng Minghui, Martin Netočný
autoři ferotypií:Camille Bonneau, Rony Eranezhath, Hanlu Gong, Anna Jarosz a Elena Semeriková, Petronella Karlsson Aslund, Adam Mička, Eleonora Riabkov, Alexander Rossa, Marie Sieberová, Jakub Svoboda, Natálie Ševčíková, Erika Štěpánková, River Young
kurátoři: Václav Janoščík
Dívám se na fotografii. Možná je moje, ale stejně tak může být tvá. Držím ji v ruce, nebo jsem na ni narazil na internetu. Čím víc pozornosti a času jí věnuji, tím víc se mě zmocňuje, vepisuje se do mojí paměti. Pomalu se stává vším; jako bych mohl vystoupit ze sebe sama a dostat se do fotografie, setkat se s ní.
#elusive
Skutečnost není jen teď a tady, napíná se mezi minulostí a budoucností, mezi našimi perspektivami, které ji pronikají a mění. Abychom si tuto skutečnost uvědomili, abychom si ji vůbec dokázali představit, potřebujeme se přenést přes vlastní perspektivu, potřebujeme orientaci a širší pohled na svět kolem nás, v jistém smyslu tak potřebujeme fotografii.
#ontological
Setkání přitom není jen metaforou; nemusí probíhat mezi lidmi. Výstava začíná uměleckými projekty, které se pokouší o setkání s věcmi, obrazy, materiály, či vzpomínkami. Martin Netočný se zajímá právě o spojení antropomorfního a mimolidského, figurálního a přírodního. Fotografie se mu stává výzkumem, či testováním vizuálních a přírodních zkratek, klišé, spojů a setkání s významy, tvary, či přímo symboly.
#nonhuman
Moderním technologiím, nebo například sociálním sítím bývá často připisována schopnost zvýšit mobilitu a rozšířit horizont a dosah naší komunikace. Ale na druhé straně svou rychlostí, všudypřítomností a instantním obsahem často znemožňují vážnější přímý mezilidský kontakt. Oskar Helcel vytvořil funkční Faradayovu klec, zařízení, jehož účelem je odstínit svůj vnitřek od záření, či vlnění. Dílo dává na odiv povrch, aby uzavřelo prostor; soustředí se na povrch, aby skrylo obsah; převrací vnitřek a vnějšek, konektivitu a izolaci prostřednictvím technologie.
#all-too-human
Setkávání je podmíněno právě nejistotou, nebo přesněji napětím, mezi blízkým a neznámým. Setkávání vytváří určitou blízkost, ale je podmíněné i tím, že druhého ještě neznáme. Inka Karčáková pracuje s postavou, která představuje jejího příbuzného, ale zároveň je fiktivní; spojuje snímky z rodinného alba s astrofotografií. František Bernár, fiktivní kněz a náruživý fotograf je nám představen, ale zároveň nám uniká; můžeme se s ním setkat, a přeci neexistuje.
#fictious
Předpokládejme přesto, že setkání se odehrává mezi skutečnými lidmi. Mezi lidmi, kteří někde bydlí, mají určité zájmy, vlastnosti i touhy. Veronika Durbáková se ve svém dvoukanálovém videu snaží sledovat vztah dvou přátel. Nepostupuje ale dokumentárně; všímá si jejich masek a póz. Třeba právě cigareta, pop songy a všudypřítomná ironie prozrazují víc; oscilují na hraně mezi povrchním a opravdovým, mezi kýčovým a citlivým; zrychlují, zpomalují a vrší se až k neodvratnému, a zároveň ambivalentnímu konci. Setkání se pak neodehrává jen na obrazovce; odkrýváme nejenom propojení obou postav, ale také jejich vztah s autorkou videa a snad i s námi.
#real
Setkání je také nezbytně tělesnou zkušeností. Jsme ve vztahu k prostoru, k jiným tělům a tělesům; a například tanec můžeme chápat jako jistou – tělesnější a materiálnější – formu setkání. Alexandra Mertová prozkoumává právě možnosti pohybu, nebo doteku v mezilidském kontaktu. Její dvoukanálové video spojuje záznam z běžného kontaktu lidí na ulici s performancí tanečníků. Prsty, dotek, ale také pohled a míjení, intimní i všední situace, gesta a exprese formují hutný povrch, skrze který se setkáváme.
#expressive
Podobně jako bytí, pravdu, nebo lidskost také setkání obvykle spojujeme s hloubkou, s něčím co se odkrývá a prokazuje trvání, jistotu a vážnost. Ale co když je setkání dílem právě povrchu, okamžiku a záblesku? Co když v našem životě k setkání nedochází? Lze ho nahradit službou? Lze se setkávat v nákupních centrech? Všechny tyto otázky, v dnešní éře hyperzaměstnanosti a reklamy čím dál aktuálnější, vyvolává instalace Zheng Minghui. Šeptající hlas nás provádí pocity a příběhem postavy využívající placeného partnera, zatímco obraz sleduje prostředí nákupních center v Hongkongu, ve kterých se podobné schůzky odehrávají.
#intimate
Po první místnosti a třech instalacích věnovaných střetávání ve zcela závažném, ontologickém smyslu, a po dalších třech dílech v prostředním traktu galerie, které se věnují problému setkávání, tak jak mu obvykle rozumíme, se konečně dostáváme ke spojení obou perspektiv. V poslední, zadní místnosti můžeme sledovat ferotypie studentů prvního ročníku. Velmi různorodým způsobem a obvykle s nadsázkou komponují setkání ideálních rodičů. Vnáší napětí i ironii do reprodukce rodiny a celé společnosti za použití jedné z klasických technologií reprodukce obrazu, populárních v 19. století. Odlehčený obsah a naopak velmi robustní materiál symbolizují fiktivní i reálnou přítomnost fotografie, její možnosti a její omezení, její manipulativní i ontologickou povahu.
#robust
Fotografie zde na sebe bere podobu různých setkání, střetnutí s lidmi, ale i s věcmi. Podobně jako zkratky, symboly, nebo hashtagy vytváří rytmus, zhušťujě významy, vtahuje nás a nutí k setkání. Osciluje mezi fiktivním a reálným, expresivním či intimním. Hlubokým a povrchním, vážným i prchavým.
„Non-Functioning Functionality“ [Ne–funkční funkčnost] je prezentací nejnovějších prací nizozemské umělkyně Marloes van Son, která se věnuje konstruování zvukových nástrojů a elektromechanických instalací. Její tvorba zkoumá přírodní jevy a běžná zařízení tak, že je využívá k novým, nezvyklým účelům. V prostoru mezi funkčností předmětu a emoční odezvou na jeho chování mohou diváci objevit kryptický, nicméně stále univerzálně přístupný režim zkušenosti.
Výstava „Non-Functioning Functionality“ představí mimo jiné instalaci „FILTER“ [FILTR] a projekt „Devices“ [Přístroje].
„FILTER“ navádí publikum, aby se při zkoumání systému za instalací zaměřilo také na její „pružné“ bariéry. Zvýšený pohyb návštěvníků v prostoru však instalaci zároveň ohrožuje: voda zurčí v sebeobraně zuřivěji a světlo svítí jasněji. „FILTER“ ovládá vodu, písek a vzduch tak, aby střídavě utvářely momenty světla a tmy, zurčení a ticha.
Projekt „Devices“ kombinuje nepředvídané a neznámé prvky s rozpoznatelným každodenním vizuálním rozhraním. Láká publikum k bližšímu zkoumání těchto experimentálních zvukových nástrojů a nepřímo jej tak seznamuje se základními principy elektřiny.
Program výstavy zahrnuje také workshop, při kterém se umělkyně podělí o své zkušenosti, umělecké strategie a o svou fascinaci elektronikou.
Marloes van Son v současnosti žije a pracuje v Helsinkách. Nedávno měla samostatnou výstavu v Tekniikan Museo (Helsinki, Finsko) a absolvovala rezidenční pobyt v galerii Titanik (Turku, Finsko). Připravila performance pro Third Space (Helsinki, Finsko) a zúčastnila se Supermarket Art Fair 2017 (Stockholm, Švédsko). Její práce byly mimo jiné k vidění na festivalech DASH (Finsko), ITGWO (Nizozemsko) a Shiny Toys (Německo).
výstavní koncepce: Baruch Gottlieb, Peter Weibel, Siegfried Zielinski
architektonické řešení: Oldřich Morys
grafika: Jan Slabihoudek
Výstava „Bezedno: Vilém Flusser a umění“ představuje život a myšlení jednoho z nejvýznamnějších pražských rodáků a intelektuálů 20. století. Kombinací vzácných archivních dokumentů a uměleckých projektů, na kterých se Flusser částečně sám podílel, se snaží propojit jeho soukromý i profesionální život, poznamenaný několika emigracemi, s jeho myšlenkami, texty, rozhovory a uměleckými spolupracemi. Po předchozích zastávkách v AdK Berlin, ZKM Karlsruhe a West Den Haag je tato ojedinělá výstava prezentována ve Flusserově rodném městě, upravená a obohacená o místní kořeny a vazby.
Louis Bec, Epistémologie/ Ethologie Zooflusserienne, 1993, reprodukováno s laskavým svolením umělce
Vilém Flusser se narodil v Praze – Bubenči v roce 1920 a byl vychován v intelektuálním ovzduší středostavovské židovské rodiny. V roce 1939 byl s nástupem nacismu donucen emigrovat. Se svojí budoucí ženou Edith odjeli nejprve do Londýna, odkud později přesídlili do brazilského Sao Paula, kde žili následující tři dekády. Flusserovo vzdělání vychází z klasické, osvícenecké a humanistické filosofie, kterou byl nucen adaptovat na nové, utopické podmínky radikálně cizí modernity, do níž byl vržen. V reakci na beznaděj, kterou přineslo vyhlazení jeho vlastní rodiny a hrůzy holokaustu obecně, přináší Flusser jiskrně originální a nekompromisní filosofické úvahy o světě vědeckého pokroku, automatizace a migrace. Po svém návratu do Evropy se během 80. let postupně stal jedním z filosofických proroků nastupující elektronické éry. Přestože zemřel na samém počátku internetové doby (v důsledku autonehody na cestě ze své první veřejné přednášky v Praze v roce 1991), jeho chápání sítí a komunikace je stejně pronikavě přiléhavé i pro naši současnou situaci. Během svého života se Vilém Flusser pokoušel o novou, utopickou formu myšlení, vycházející ze zdrcujících zklamání modernity. Sám ji označoval za „syntetické myšlení“, založené na „technických obrazech“.
Pražská výstava v GAMU obsahuje kromě biografických trajektorií, předmětů a rukopisů z jeho archivu také díla umělců, kteří jej znali a uctívali (a někteří z nich s ním i aktivně spolupracovali při zhmotnění utopických módů „syntetického myšlení“), i těch, kteří se jeho teoriemi volně inspirovali. Výběr umělců inspirovaných i ovlivněných Flusserem zahrnuje mnoho mezinárodně uznávaných osobností (Louis Bec, Michael Bielicky, Harun Farocki, Joan Fontcuberta, Fred Forest, Dieter Jung, Andreas Müller-Pohle, Lisa Schmitz a další) i jejich české protipóly (Jiří Hanke, Jiří Skála a Martin Kohout). Představuje tak bohatou a komplexní sondu do života a myšlení českého průkopníka filosofie médií, inspirativní i pro naši post-elektronickou současnost.
Jiří Hanke, Kladno, Gottwaldovo náměstí, 1989, reprodukováno s laskavým svolením umělce
V rámci výstavy proběhne také mezinárodní sympozium s názvem „Hra proti aparátu. Filosofie médií a kultury Viléma Flussera”, 7. – 8. 4. 2017. Zaměří se na otázku kritické reflexe kultury, kterou určují nové (počítačové) technologie, ale také staré kulturní techniky písma, zobrazování či počítání formující vědění a vnímání. Kdy následuje reflexe kulturních podmínek jen technická, ekonomická či politická pravidla hry a kdy umožňuje svobodu v zacházení s aparáty? Výstava se koná ve spolupráci s Archivem Viléma Flussera pod Univerzitou umění v Berlíně.
GAMU (Galerie AMU), Malostranské náměstí 12, Praha 1
(vchod z průchodu do ulice Tržiště)
otevírací doba: čt–ne 13–19 h (v vstup mimo otevírací dobu po domluvě pro skupiny)
Program Galerie AMU je realizován za finanční podpory Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR.
Grafika: Žofia Fodorová, Pavla Nečásková, Šimon Vlasák
Celoroční výstavní program GAMU je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu Hlavního městy Prahy. Mediálními partnery jsou Artalk, Artmap a jlbjlt.
Jan Štěpánek
