29. 11. - 20. 12. 2019/ výstava prodloužena do 5. 1. 2020 (vernisáž: čtvrtek 28. listopadu 2019 v 18h, komentovaná prohlídka: středa 18. prosince 2019 v 18h)
Marie Lukáčová, Matěj Pavlík, Lucie Rosenfeldová
architektonické řešení: Kateřina Kulanová
grafika: Jan Slabihoudek
Kompozitní portrét odporujících obrazů
V následujícím se pokusím zodpovědět otázku, jak uvidět výstavu, nebo jinak, jak si představit celek, který napříč několika místnostmi sestává z odlišných děl různých autorek a autora, a vzpírá se tak sjednocujícímu uchopení. Možné vodítko nabízí odkaz v jedné z vystavených prací, a sice metoda kompozitního portrétování. Vytvořil ji průkopník eugeniky Francis Galton, když vrstvil tváře focené z jistého úhlu a za shodných podmínek tak, aby vyvstala podoba sdílená všemi tvářemi zahrnutými ve skupině. Tímto způsobem se v „obrazové statistice“ zviditelnily typické rysy, zatímco z „jednotlivých zvláštností“ zůstávaly jen, jak říkal Galton, „přízraky stop“. Na fotografickou technologii spoléhal jako na materializaci empirismu a naturalismu, tedy jako na něco, co díky průhlednosti reprezentace zajišťuje objektivní poznání. Biometrická fotografie mu posloužila jako nástroj matematizace biologie, sociologie a antropologie, tedy disciplín, jež se v jeho náhledu protnuly v eugenice, která pak nejen podala teoretický popis jevů, ale zároveň předepisovala protokoly sociálního inženýrství. Matematizace věd, a potažmo matematizace vědami popisovaného či předepisovaného světa, se pojila s instrumentalizací vědeckého poznání a vědění ve jménu domněle rozumného panství nad světem. Vytvořily se tím předpoklady pro převoditelnost čehokoli na informaci, která dnes podléhá stále abstraktnějším formám komodifikace a směřuje k financializaci všeho. Této soudobé politické ekonomii pak navzdory příležitostným příslibům většinou neuniká ani současné umění. Umění coby investice představuje především ekonomickou hodnotou, přičemž estetická hodnota slouží jako kamufláž ziskuchtivé spekulace. Autonomie umění, jíž se oháněli modernističtí teoretici, zůstává šidítkem pro ty, kdo právě nic nenakupují. Obrazy se podobně jako informace generují z napětí mezi opakováním a novostí a stávají se jednotkami libidinální ekonomie. Někdejší rozpoznání uměleckého výkonu jako vzoru neodcizené práce se převrací v diktát kreativity, originality a autenticity, s jakými máme za úkol utvářet sebe samé coby subjekty. Prvořadý vykladač moderní subjektivity Sigmund Freud odkazoval na Galtonovu metodu kompozitního portrétování, aby přiblížil jeden ze základních výkonů snové práce, tedy zhuštění, jímž ve snu dochází k průmětu různých jevů do jediného. Jejich rozlišením, stejně jako vysledováním v jednotlivostech méně zřetelných obsahů, lze podle Freuda zjednat přístup k jinak nedostupnému nevědomí. V jeho stopách se na kompozitní fotografii odvolával i překladatel Charles Mauron, když formuloval svou metodu „psychokritiky“. S její pomocí si sliboval v textech odhalovat dosud nepozorované prvky a vztahy, které vzcházejí ze autorského nevědomí. Překrýváním textů téhož autora po způsobu Galtonových fotografií se Mauron pokoušel odkrýt obsesivní sítě asociací nebo mimovolných seskupení obrazů. Opět přitom nesledoval rozdíly, ale naopak společné rysy, tedy vyvstávající nezáměrné vzorce a jejich přeskupování. Pro naše účely bychom měli Mauronovu metodu poněkud přizpůsobit. Nemusí nám jako jemu sejít na tom, zda skutečně pronikáme do nevědomí autorek a autora. Ostatně ani fyziognomické typy, jaké Galton extrahoval z fotografií konkrétních tváří, neexistují v tom smyslu, že by jim odpovídaly totožné živoucí předobrazy. Naopak předpokládají výkon abstrakce, kterou lze považovat za jistou formu apofenie, jak se označuje sklon k rozpoznávání souvislostí a významů v nespojitých věcech. Podobně by Mauronův přístup zasloužil přehodnocení i v samotném pojmu nevědomí, který by se napříště nepojil s otázkou po významu, ale po výkonu. Všechny nejen nevědomé obrazy by se potom ukázaly jako potenciálně užité, ať už se uplatňují ve vědě, v medicíně, v technikách správy, dohledu a vládnutí, v uměleckém provozu nebo populární kultuře. Zároveň by se nabízelo zaměřit se ne na nevědomí, jaké popisoval Freud, ale na to, čemu N. Katherine Hayles říká „kognitivní ne-vědomí“, čímž míní kognitivní procesy distribuované napříč lidskými i nelidskými, biologickými i technickými systémy. Pokud Mauron považoval uměleckou tvorbu za objektivaci subjektivního vědomí, revize jeho přístupu odhaluje tvorbu jako přinejmenším obousměrný provoz mezi objekty a subjekty. I proto je třeba mluvit o obrazech, aby nás neumlčovaly, a proto je třeba s mluvit s nimi. Nedívat se na obrazy, ale s obrazy. A možná i společně přijít na to, jak se prodat, abychom se zaplatili, a přitom se nenechat koupit.
text Vojtěch Märc
video Miroslava Konečná
foto Max Vajt
